Zase ty?!

4

„Hned jsem zpátky," zamumlala jsem a odběhla co nejdál od všech lidí. Nepřála jsem si, aby se někdo stal svědkem tohoto hovoru. Stiskla jsem zelené tlačítko a ohlásila se. Musela jsem matčině kamarádce vysvětlil, že se mi nakonec změnily plány a že nepřijedu. Naštěstí to proběhlo hladce a milá paní na druhé straně se na nic nevyptávala.

Když jsem se vrátila, vybíjená už skončila. Chtěla jsem najít tetu, ale nikde jsem ji neviděla. Strýček taky nebyl k nalezení a mé oči nezachytily nikoho, koho bych znala.

Právě takové situace jsem se chtěla vyvarovat. Samotu miluji, ale ne mezi spoustou lidí. V takových chvílích si připadám hloupě a nejraději bych se zahrabala do země, aby si nikdo mého trapného osamění nevšiml.

Naposledy jsem se rozhlédla, jestli přece jen nezahlédnu známou tvář, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Nakonec jsem se vydala ke kraji lesa, kde jsem se posadila pod strom. Chvilku jsem nezúčastněně sledovala dění na louce, ale nakonec jsem z kapsy vytáhla sluchátka a zapnula náhodné přehrávání hudby.

Musela jsem se usmát, když se mi do uší začala linout melodie písničky No Friends. Skladba opravdu výstižné vyjadřovala mé pocity. Nicméně dokud jsem mohla relaxovat skrytá ve stínu lesa, vůbec jsem si na svou samotu nestěžovala.

Na okamžik jsem si dovolila zavřít oči a když jsem je zase otevřela, slunce už se pomalu schovávalo za obzor a jeho poslední paprsky zbarvovaly oblohu do odstínů rudé. Ztratila jsem pojem o čase a musela jsem být mimo déle, než jsem si myslela.

Chtěla jsem se postavit, ale moje nohy mi vypověděly službu. Jelikož jsem se dlouho nehýbala, ztuhly mi svaly, takže jsem nejdříve musela počkat, až se mi do nohou vrátí cit. Poté jsem pohledem přelétla přes louku, kde teď bylo mnohem míň lidí, protože v době mé nepozornosti odjeli i zbývající rodiče.

Někteří chlapci hráli na nakrátko posečené trávě fotbal, jiní seděli okolo ohniště s dlouhými klacky, jejichž konce se snažili naostřit malými nožíky. U malé chatky jsem spatřila dvě mě dobře známé postavy. Strýček měl na sobě bílé tričko a maskáčové kalhoty. To byla změna. Ve všech mých vzpomínkách nosil staré vybledlé džíny. Na pobyt v přírodě se ovšem mnohem víc hodilo oblečení do hnědé nebo zelené barvy.

Teta si všimla, že je sleduji, a zamávala mi.

Vydala jsem se k nim. Strýček se celý rozzářil, když si všiml, že k nim mířím. Pošeptal něco tetě sedící na lavičce vedle něj do ucha. Teta s úsměvem přikývla.

„Ahoj," pozdravila jsem je, když jsem došla až k nim. Chtěla jsem se posadit vedle nich, ale strejda mě zastavil.

„Mohla bys jít se mnou?" Nedostala jsem příležitost odpovědět, protože mě popadl za zápěstí a pokračoval. „Potřebujeme víc dříví na oheň," vysvětloval, zatímco mě táhl zpátky do lesa a mě nezbývalo nic jiného než ho následovat.

„Tak jo," prohlásil, když nám tábor zmizel za clonou stromů. „Ví máma, že seš tady?" položil mi předvídatelnou otázku. Hned nato se opravil: „Nebo spíš, kde si myslí, že právě teď jsi?"

Tím mě zaskočil. Sklopila jsem pohled k zemi pokryté kobercem z jehličí. Zhluboka jsem se nadechla. „Ví, že jsem tady," zalhala jsem. „Pohádaly jsme se, tak mě s radostí poslala pryč." Nesnášela jsem se za své lži, ale kdyby se matka dozvěděla, kde jsem, určitě by okamžitě přijela, ztropila scénu a odvlekla mě domů.

„Dobře," zamumlal. Nedokázala jsem poznat, jestli mi uvěřil nebo ne. Ale byla jsem ráda, že už se víc nevyptával.

„Vyprávěj mi, jak ses celou tu dobu měla," pobídl mě.

A tak jsem se rozpovídala o neustále pracující mámě, o tátovi, který se domů vracel jen zřídka, a o gymnáziu, na kterém jsem se sotva udržela. Vynechala jsem detail, že mi bylo doporučeno, abych změnila školu – což moje tvrdohlavá matka samozřejmě okamžitě zamítla. Když se mě strýček zeptal na kamarády, neurčitě jsem pokrčila rameny.

„Mohla by sis najít kamarády tady mezi klukama," zakmital rozpustile obočím.

Ta poznámka mi vehnala trochu červeně do tváří. Komunikace s chlapci mi dělala veliké potíže už odmalička. Nikdy jsem nepochopila, proč mi dělalo problém hovořit s dětmi opačného pohlaví, prostě to tak bylo a já jsem to nedokázala změnit. Teprve Ryan mi dal alespoň náznak naděje, že jsem se možná posunula o krok dál.

Abych zakryla své rozpaky, sehnula jsem se a popadla suchou větev. Vlasy mi sklouzly před obličej, což mi zařídilo kratičkou chvilku na zaplašení ruměnce. „Možná jo," přikývla jsem, když jsem se zase narovnala. Tolik bych si přála, abych byla víc společenská a mnohem méně stydlivá.

„Takže za námi budeš chodit častěji?" rozzářil se strýček. To se úplně vymykalo mým letním plánům. Jenže jsem mu nedokázala říct ‚ne'. Byla jsem vděčná za každou příležitost, kdy ho budu moct vidět.

Procházeli jsme se, povídali si o strýčkově práci v reklamní agentuře a sbírali všechny spadané větve, které jsme zahlédli. Za chvíli už jsme měli náruče plné dříví na oheň, a tak jsme se začali vracet k táboru. Ani jsem si neuvědomila, jak daleko jsme se dostali. Kdybych v tu chvíli byla sama, pravděpodobně bych nenašla cestu zpět.

Z legrace jsem to strýčkovi svěřila a on mi se smíchem prozradil, že se nedaleko nachází starý krmelec, kam jsme se před lety chodívali schovávat před mou mámou. „Pojďme se tam podívat," navrhl a ukázal někam mezi stromy.

Po bližším zkoumání jsem mezi kmeny zahlédla dřevěnou konstrukci. Mé nohy se tam samovolně vydaly.

„Vzpomínáš, jak nás tvoje máma seřvala vždycky, když jsme něco provedli? Bylo jí ukradený, kdo nesl vinu, prostě automaticky vynadala oběma," vzpomínal strýček s křivým úsměvem na rtech. V jeho tmavých očích tančily rošťácké jiskřičky.

„Ono to nebylo moc vtipný," namítla jsem, ale nedokázala jsem se ubránit smíchu. Jedině se strýčkem jsem se dokázala úplně uvolnit. Byl jako můj otec, bratr a nejlepší kamarád v jednom.

Došli jsme téměř ke krmelci, když mě najednou strýček syknutím zastavil. „Slyšíš to?" zašeptal sotva slyšitelně.

Nastražila jsem uši. Kromě šumění větví a zpěvu ptáků jsem zaslechla tlumený hovor. Následovala dlouhá odmlka a potom se znovu ozval něčí hlas. Vypadalo to jako telefonát. Ale proč by se někdo snažil telefonovat z lesa, kde byl minimální signál? Ledaže...

Než jsem se nadála, strýček zahodil nasbírané větve a rozhodně vykročil k místu, odkud se hlas ozýval. Obešel krmelec a popadl něčí ruku, která pevně svírala mobil. „Obávám se, že už musí končit," zavrčel a ukončil hovor. Aniž by pustil jeho předloktí, vydal se zpátky ke mně a za sebou táhl chlapce, který mě dnes odpoledne zachránil před letícím míčem.

Když si mě všiml, přivřel oči jako šelma zkoumající svou kořist. Nedokázala jsem odhadnout, co se mu právě honilo hlavou. Ale v tu chvíli mi na tom moc nezáleželo.

Místo toho jsem zaraženě sledovala strýčkovu autoritativní stránku. Takového jsem ho neznala.

„Mobil!" zavrčel, když dorazili až ke mně, a napřáhl ruku.

Viděla jsem, jak ten chlapec zatnul zuby, aby neodsekl něco neuváženého. S ohromným sebezapřením telefon odevzdal.

Strýček si ho zkoumavě změřil. „Fajn. Ještě ty cigarety," pokračoval nesmlouvavě.

Překvapilo mě, když na mobilu ve strýčkově dlani přistála krabička cigaret. Než jsem si to uvědomila, znechuceně jsem se ušklíbla.

„Moje řeč," zamumlal ke mně strejda. Zdálo se mi, že jeho hlas trochu zjihl. Potom svou pozornost obrátil zpátky na kluka v černém tričku. „Seber to!" přikázal a ukázal na hromadu větví, kterou předtím zahodil. Počkal, až bude jeho příkaz splněn. Potom se vydal k táboru a cestou sbíral další větve na oheň.

Raději jsem ho následovala.

„To si budu pamatovat," zavrčel mi u ucha hnědovlasý chlapec. Jeho blankytně modré oči mi slibovaly krutou pomstu. Na první pohled vypadal mile, ale asi jsem se spletla.