Zase ty?!

3

Studená voda mě probrala a vlila mi do žil trochu energie. Tentokrát už jsem si oblékla šortky a bílé tričko. Kolem pasu jsem si uvázala svou oblíbenou černo-červenou košili. Ještě jsem si učesala vlasy a potom jsem vyběhla před dům, kde už na mě čekaly holky.

Zanedlouho se k nám přidala teta, která s sebou nesla dvě obrovské tašky plné jídla. Vysvětlila mi, že je to večeře pro táborníky, kterou přislíbila přinést.

Popadla jsem jednu z tašek a následovala ji na lesní cestu. Překvapilo mě, jak moc byla těžká. Ale chtěla jsem tetě pomoct, takže jsem s ní držela krok a snažila se nedat najevo vyčerpání.

Sestřenky běžely napřed a u každé zatáčky poctivě čekaly, až je dojdeme.

Cesta nám zabrala asi dvacet minut, ačkoliv se tábor nacházel nedaleko domu. Byla by to krásná procházka, kdybych neměla pocit, že mi upadnou ruce. Naštěstí teta odváděla mou pozornost vyprávěním o všem, co ji zrovna napadlo.

„Konečně jsme tady," vydechla a zastavila se na kraji louky, kde už na nás čekaly Katie a Suzie.

Položila jsem tašku na zem a protáhla si bolavé ruce. Teta mě napodobila a posadila se do vysoké trávy. „Co kdybys šla najít Kurta? My tě potom doženeme," navrhla se šibalským úsměvem a otřela si zpocené čelo.

Najednou se mě zmocnila nejistota. Rozhlédla jsem se po louce. Byla tam spousta lidí. Nejen táborníci, ale taky rodiče loučící se se svými ratolestmi.

Užuž jsem chtěla tetu poprosit, aby šla se mnou, ale v tu chvíli mi Katie omotala ruce kolem pasu. „Tatínek je támhle," ukázala na dvojici mužů stojící u dlouhé řady podsadových stanů. „Mám jít s tebou?" nabídla se, ale teta její nápad okamžitě zavrhla.

„Děkuju, ale zvládnu to," pohladila jsem dívenku po vlasech. Zhluboka jsem se nadechla a dodala si odvahy. Potom jsem váhavě vykročila směrem ke strýčkovi. V duchu jsem si začala přehrávat různé pozdravy, ale když mě od něj dělilo posledních pár kroků, probudilo se moje šílené já. Celé roky jsem ho nenechala vyplout napovrch, ale najednou mě zcela ovládlo. Než jsem si to stihla rozmyslet, překonala jsem zbývající vzdálenost a vyskočila strýčkovi na záda.

Teprve potom jsem si uvědomila, že bych mu mohla ublížit. Ale už bylo pozdě.

Strejda překvapeně hekl a na chvilku ztratil rovnováhu, ale jeho ruce zachytily mé nohy se stejnou samozřejmostí jako dřív.

Když jsem z něj konečně slezla, ihned se ke mně otočil čelem a sevřel mě v medvědím objetí. Nic neříkal, jenom se pochechtával. Jeho smích byl nakažlivý, a tak jsme se spolu svíjeli smíchy jako šílení. Nezajímalo mě, jestli se na nás někdo dívá. Byla jsem šťastná a přála jsem si, aby to tak mohlo zůstat už navždy.

Nakonec nás vyrušil strýčkův hnědovlasý společník, který mu poklepal na rameno. „Radši si dávej pozor, aby tvoje princezny nežárlily," ukázal na tetu a sestřenky, které se k nám pomalu blížily.

„Tohle je taky moje princezna," namítl strejda s úšklebkem a objal mě kolem ramen.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se na nás upírají oči všech lidí na louce. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Tolik pozornosti mi nedělalo dobře.

„Lexi, tohle je Charlie Hayes." Strýček si všiml mých rozpaků, a tak mi představil svého kamaráda. Byla jsem mu za to vděčná, protože si nás všichni přestali všímat.

Když k nám došla teta, okamžitě se vrhla k Charliemu. „Máš to?" vyzvídala a potěšeně přijala nabízený mobil. Následně vyprskla smíchy.