Zase ty?!

18

Vrátili jsme se na louku, kde se týmy stále snažily přemístit hořící plamen. Chlapci už pomalu ztráceli sílu i trpělivost, ale zatím se nikdo nevzdal.

„Tak s chutí do toho," popostrčil Charlie Parkera k jeho skupině. „Komu fandíš?" zeptal se mě, když se hnědovlasý chlapec opět ujal vedení a energicky řadil kluky do co nejvýhodnější formace.

„V podstatě komukoliv kromě mého týmu," přiznala jsem s pohledem přilepeným ke hrací ploše. V duchu jsem se modlila, aby čtvrtý tým nezvítězil.

Charlie se na mě pobaveně otočil. „Takže ho chceš vidět, jak běží?" Zajímavá otázka.

„Ne!" vyhrkla jsem. Tušila jsem, že mi během okamžiku zrudly tváře, tak jsem si stáhla kapuci víc do čela v naději, že mi její stín trochu pomůže. Abych získala čas, odkašlala jsem si. „To ani ne. Jenom nechci, aby vyhrál on." Musela jsem znít jako malé rozmazlené děcko, ale už mi to bylo jedno. Koneckonců dítě v nás zůstává navždycky, jenom se skrývá za horami povinností a zodpovědnosti.

„Nemusíš se ho bát," prohodil vedoucí znenadání, jako by se mě snažil ukonejšit.

„Co?" Netušila jsem, na co narážel.

„Není zlý. Teda někdy se tak chová, ale nemyslí to vážně. Rozhodně ne v tvém případě," vysvětloval s pohledem upřeným na Parkera, jehož skupině se konečně začalo docela dařit.

„Co?" zopakovala jsem svou předchozí otázku. Jestli si myslel, že mi tím pomůže něco pochopit, tak se pletl.

Charlie mi věnoval chápavý úsměv. „On se jen tak nezmění. I když teda... No to je jedno. Prostě se na to zkus dívat i z jeho úhlu pohledu. A hlavně hodně vzpomínej." S těmito slovy se vydal na obchůzku týmů a každému něco pošeptal, čímž umocnil jejich upadající výdrž.

Vrátila jsem se k Deanovi, který mě uznale poplácal po rameni. „Nečekal jsem, že ho fakt přivedeš zpátky."

To ani já ne, a přesto se tak stalo.

Trvalo ještě asi čtvrt hodiny, než se konečně někdo dostal až do cíle. Po celou tu dobu jsem opakovaně zapalovala knoty svíček a lámala si hlavu s Charlieho slovy.

Proč Parker ‚v mém případě' nemyslí nic zle? To absolutně nedávalo smysl! Ale na druhou stranu mi byl ochotný půjčit oblečení, přestože dívky údajně nemá v oblibě. Dokonce na mě čekal v dešti, abych se náhodou neztratila!

A co řekl Charlie potom... Ať se na věci dívám i z jeho pohledu. Jak? Neznám ho a on si mě k sobě nepustí. Ne že bych o to stála.

Té poslední radě jsem vůbec nerozuměla. Zase tak dlouho jsme se přece neznali.

Byla jsem myšlenkami úplně mimo, takže jsem si nevšimla, který tým se nakonec dostal k chatce jako první. Když jsem se o to začala zajímat, už tak čekaly dvě skupiny. Chrisova, jejíž potlučený vůdce se na své spoluhráče zářivě usmíval, ačkoliv ho to muselo hodně bolet, a... Parkerova!

Zanedlouho hra konečně skončila. Byla jsem moc vděčná, že jsme se všichni mohli jít schovat do velikánského stanu. Uvnitř bylo několik skládacích stolů a židlí. Rychle jsem si našla místo k sezení a shodila ze sebe mokrou bundu.

„Vítám vás v našem provizorním nástupovém a hracím prostoru," ozval se strýček přinášející několik dřevěných skládacích křesílek. „Když to nepůjde jinak, budeme se scházet tady."

„Máme tu výsledky!" přerušil ho zvesela Dean a zamával papírem, na němž měl pravděpodobně sepsaný bodové stavy jednotlivých týmů. Samozřejmě začal vyhlašovat od posledního místa, a tak jsem seděla napnutá jako struna a připravovala se na nejhorší.