Zase ty?!

8

Počkali jsme, abychom měli soukromí. Když hnědovlasý kluk zmizel z doslechu, strýček se ke mně otočil s vážným výrazem. Vypadal téměř stejně, jak jsem si ho pamatovala z dětství. Jenom se tehdy nikdy netvářil tak seriózně jako právě teď.

„Podívej," začal opatrně, ale najednou jako by nevěděl, co říct. „Nikdy jsi nebyla zrovna průbojná." To jsem si velmi dobře uvědomovala. Ale netušila jsem, kam tím strýček mířil. „Takže mi přijde jako skvělý nápad, abys mi tady pomáhala," dodal s výmluvným pohledem.

Neměla jsem tušení, jak bych měla zareagovat. „Dobře," přikývla jsem s neutrálním výrazem. Zmocnil se mě pocit, že se strýček pokoušel o násilné změny mého životního stylu. Ta představa se mi vůbec nelíbila, jenomže by skutečně nebylo na škodu, kdybych si tu a tam dokázala prosadit svou.

„Prozatím budeš fotit," podal mi malý digitální fotoaparát, který měl do té doby schovaný v kapse. „Ale... Počítej s tím, že tě někteří kluci nebudou brát vážně," nadhodil a prohrábl si prsty své tmavé vlasy.

Přesně toho jsem se obávala. Teď jsem litovala, že jsem raději nezůstala schovaná v pokoji s knížkou.

Strýček si musel všimnout mého rozpoložení, protože se zeptal: „Myslíš, že to zvládneš?"

V hlavě jsem si rychle prošla všechna pro a proti. Konečně jsem se vzepřela matčiným příkazům a ani jeden z rodičů neměl nejmenší tušení, že nejsem tam, kde bych měla být. Možná by mi neuškodilo udělat něco, čím bych ulehčila svému svědomí.

Rychle jsem přikývla, abych si to nestihla rozmyslet a popadla šedý foťáček ze strýčkovy dlaně.

„Výborně!" zajásal. „A nezapomeň, že si tady všichni tykáme a oslovujeme se jmény. Později tě představím ostatním vedoucím," drmolil se šťastným výrazem ve tváři a s veselými jiskřičkami v očích. Dělalo mi radost vidět ho takhle.

„A ještě něco!" zastavil mě, když jsem se chystala vydat ke klukům, abych zjistila, co vlastně hráli. „Nenech ty kluky, aby tě zašlapali do země. Když ti dají ránu, vrať jim to. Vůbec se toho neboj," zamrkal a v širokém úsměvu odhalil dvě řady jasně bílých zubů.

Pochybovala jsem, že bych něčeho takového byla schopná, ale nemělo cenu se tím trápit. Třeba se strýček obával zbytečně.

Celý den proběhl v klidu. Většinu času jsem strávila tvořením momentek ze seznamovacích her a z turnaje ve vybíjené. Musela jsem uznat, že jsem se cítila skvěle pokaždé, když se na displeji foťáčku objevil obrázek perfektně zachycující atmosféru hry.

Po večeři se táborníci rozdělili do svých týmů a odebrali se do různých částí louky, někteří dokonce do lesa. Táboroví vedoucí zůstali shromáždění kolem ohniště a já jsem tam seděla s nimi. Strýček se ujal představování.

Charlieho už jsem znala. Zjistila jsem, že ten hnědovlasý muž je ředitelem nějaké školy.

Následně jsem se seznámila s Jeromem, vysokým bezvlasým učitelem tělocviku, a s Kevinem a Deanem, snědými bratry, kteří vlastní restauraci v nedalekém městě.

Všichni působili velmi sympaticky a neustále žertovali, čímž se jim podařilo rozpustit poslední zbytky mé nervozity. Podle všeho také milovali hudbu, a to znamenalo, že jsem si s nimi měla o čem povídat. Napadlo mě, že jsem si našla víc přátel než za celý život. A navzdory tomu, že nepatřili mezi mé vrstevníky, jsem se s nimi cítila celkem příjemně.

Nakonec se Kevin natáhl pro několik papírků. Zvědavě jsem vyčkávala, co se bude dít.

„Myslím, že je čas rozdělit si tu divou zvěř, abysme stihli ještě jednu hru, něž bude tma." To, jak se u toho ušklíbl, nás všechny rozesmálo.