Zase ty?!

9

Domů jsem se vrátila pozdě večer. Celou cestu jsem se nervózně ošívala při každém šustnutí, které se ozvalo z temnoty mezi stromy. V té chvíli jsem se proklínala, že jsem odmítla Ryanovu nabídku doprovodu.

Po skončení hry jsem se vyčlenila z kolektivu a zpovzdálí sledovala, jak se všichni dobře baví. Když jsem potom konečně dorazila domů, byla jsem natolik čilá, že se mi vůbec nedařilo usnout.

Nakonec jsem se vydala do strýčkovy zkušebny. Byla odhlučněná, takže nikomu nevadilo, že jsem se rozhodla hrát v tak pozdní hodinu. Po vstupu do místnosti jsem usoudila, že bylo potřeba vyměnit vzduch, a tak jsem otevřela jedno křídlo okna na protější straně pokoje. Následně jsem se posadila ke klavíru, který stál uprostřed místnosti, a nasadila si sluchátka. Nechala jsem mobil, aby sám rozhodl, jakou písničku budu poslouchat a hrát. S prvními tóny skladby Love The Way You Lie, se moje prsty roztančily po klaviatuře. Udivovalo mne, jak přirozeně se moje ruce podřídily melodii, jako by to dělaly dennodenně.

Začala jsem si pro sebe broukat text. Můj hlas se mi nikdy nezdál pro zpěv vhodný, proto jsem zpívala jenom tehdy, když mě nikdo nemohl slyšet. Jakmile se ze sluchátek začal ozývat hlas amerického rappera Eminema, nechala jsem se unášet rytmem písně. Tuto část skladby jsem se ani neodvažovala napodobovat.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to někdo udělal místo mě. Vytrhla jsem si jedno sluchátko z ucha, abych se ujistila, že mě nešálil sluch. Od otevřeného okna se ozýval chlapecký hlas, který rapoval skoro tak dobře jako Eminem.

V první chvíli jsem se vyděsila. Kdo to mohl být? Klidně se mohlo jednat o někoho z táborníků. Ani by mě to nepřekvapilo vzhledem k tomu, co jsem o nich slyšela. Jenže strýček mi během dne prozradil, že nepovolené opuštění tábora bude trestat hůř než kdy dřív, aby předešel volnému pohybu chlapců po okolí. Mohl to být někdo z místních? Vlastně jsem nikoho z vesnice ani neviděla.

Než jsem se nadála, neznámý zmlkl. Pochopila jsem, že rapová část skončila a ten kluk čekal, jestli budu pokračovat.

Ruce se mi klepaly, ale stejně se samovolně rozpohybovaly po řadě kláves. Nejistým hlasem jsem odzpívala refrén. Při další sloce jsem se připlížila k oknu, abych zjistila, kdo se venku skrýval pod rouškou tmy. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nikoho jsem neviděla. Sžírala mě zvědavost, ale možná to tak bylo lepší.

Rychle jsem zavřela okno a vyběhla ze zkušebny. Jít tam byla chyba. S odstupem času mi začalo být velmi nepříjemné, že mě někdo slyšel zpívat, a slíbila jsem si, že už se to znovu nestane.

V noci jsem nemohla usnout. Stále jsem si lámala hlavu s tím, že jsem naprosto nechala strhnout vlnou spontánnosti a zpívala s někým, jehož totožnost mi zůstala utajena. Tohle jsem prostě nebyla já. Nikdy bych na to nepřistoupila. Co se teda stalo?

Za svítání mi u ucha začala hrát tichá melodie budíku. Měla jsem sto chutí vypnout ho a spát dál, ale nakonec jsem se odhodlala vylézt z postele. Oblékla jsem si volné bílé tričko a šedé kraťasy a jako obvykle jsem si kolem pasu uvázala černo-červenou kostkovanou košili. Zacuchané vlasy jsem pořádně rozčesala a nechala je rozpuštěné navzdory horku, které se mělo během dne ještě stupňovat. Radši jsem nad tím moc nepřemýšlela.

Seběhla jsem schody do přízemí. V kuchyni nikdo nebyl, což nebylo zvláštní vzhledem k tomu, že byly prázdniny a normální lidé by touto dobou měli mít půlnoc.

Uvařila jsem si čaj a namazala si housku marmeládou. Před cestou do tábora jsem se v klidu nasnídala. Do táborového budíčku zbývaly asi dvě hodiny, a tak jsem se rozhodla rozečíst knihu, která zůstala schovaná v kufru pod mou postelí.

S knížkou v ruce jsem se vydala lesní cestou směrem k louce, kde mě čekal další perný den. Posadila jsem se na lavičku u chatky a nalistovala v knize první kapitolu.

Asi o hodinu později mě z poutavého příběhu vytrhl chraplavý hlas.

„Dobré ráno." Pozdravil mě Chris, který se u chatky zjevil jako duch. Vypadal rozespale a dlouhé blond vlasy měl stažené do ledabylého uzlu. Posadil se vedle mě.

„Dobré," odvětila jsem. Nespokojeně jsem sledovala, jak z kapsy černé mikiny vytáhl krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. „Tohle bys neměl," namítla jsem, zatímco jsem se ze všech sil snažila nekašlat. Ale kouř, který Chris vydechoval mě příliš dráždil, a tak jsem se tomu nutkání nakonec neubránila.

„Ale ty mě přece nenapráskáš, ne?" zazubil se, provokativně potáhl a foukl kouř proti mně, čímž mě opět rozkašlal.

Přemýšlela jsem, co bych mu na to měla říct. Než jsem stihla dát dohromady svou odpověď, předběhl mě zachmuřený hnědovlasý chlapec, který Chrisovi vytrhl cigaretu z ruky. „To je její věc. A zalez s tím někam, než ti to narvu do..."

Málem jsem si začala myslet, že se mě Parker opravdu zastal, ale on si taky potáhl z cigarety a fouknul mi kouř přímo do očí. Cítila jsem nutkání hodit mu knížku do obličeje, ale bohužel mě ten příběh nadchl natolik, že jsem to prostě nedokázala.

Chris vyskočil na nohy a pokusil se získat svou cigaretu zpět. Ale Parker mu ji nehodlal jen tak vrátit. Užuž to vypadalo, že se poperou.

„Krásné ráno přeji!" Veselý Charlie se připlížil za kluky a objal je kolem ramen. „Je všechno v pořádku?" zeptal se mě, když si všiml podrážděných pohledů, které si kluci mezi sebou vyměňovali.

Neměla jsem dostatek odvahy na vyvolání konfliktu, takže jsem jen přikývla. Stejně z mé strany nešlo o nic závažného.

Naštěstí se Charlie dál nevyptával. „Dobře. A tohle si vezmu," vytrhl Chrisovi z ruky krabičku, kterou se blonďák snažil nenápadně schovat do kapsy. Všimla jsem si, že při tom vedoucímu pobaveně zajiskřilo v očích. Potom s hvízdáním odešel do chatky.

„Říkal jsem ti, že akorát přivolává problémy," zamumlal Parker k Chrisovi. Oba dva mě podmračeně sledovali.

Pro jistotu jsem se stáhla do bezpečí, které pro mě v té chvíli představoval malý domek.

Po několika minutách se ozvalo pronikavé třískání paličky o starý gong. Kluci začali rozespale vylézat ze stanů, nemotorně do sebe vráželi a horlivě se hrnuli do středu louky, kde už na ně čekali vedoucí.

Vydala jsem se za nimi, abych si vyslechla denní plán. Posadila jsem se do trávy s dostatečným odstupem od táborníků a zaujatě poslouchala náplň dalšího prázdninového dne.

„Nejdříve vás čeká rozcvička a snídaně," oznámil Kevin. Nebo Dean. Nedokázala jsem je rozeznat. Oba byli vysocí, snědí a jejich černé vlasy měly úplně stejný sestřih. „Potom vás čeká hra, která otestuje vaše znalosti. Pak oběd. Po jídle půjdeme na procházku k rybníku, kde se všichni pořádně vykoupete, protože," zamával si rukou před nakrčeným nosem, „někteří z vás už to vážně potřebujou."

V tu chvíli se kluci rozdělili na dvě skupiny. Někteří si uraženě stěžovali, že nikdo z nich není cítit, ostatní nadšeně jásali.

„A teď si všichni dejte dvě kolečka kolem tábora!" zvolal strýček.

Než se kluci rozeběhli, Charlie ještě dodal: „Chris a Parker si dají tři kolečka. Oni ví proč."

Jmenovaní mě rozzlobeně zpražili pohledem, jako by byla moje chyba, že je nachytali s cigaretami.

Vrátila jsem se na lavičku u chatky a znovu se začetla do knížky. Zbývala mi asi hodina, než se kluci rozcvičí a nasnídají. Jenomže mi klidné čtení nebylo přáno.

„Lexi, mohla bys mi prosím pomoct?" zeptal se mě Jerome, který se chystal k přípravě hry.

S velkým sebezapřením jsem se usmála a odložila knihu. Jerome mě odvedl na vzdálenou stranu louky, kde jsme společně náhodně rozházeli barevné kartičky s otázkami. Několik z nich jsem si přečetla a hned jsem věděla, že ta hra bude velmi zábavná. Alespoň pro mě.