Zase ty?!

17

Než jsme se nadáli, strýček musel běžet, a tak jsme opět osaměli.

Hnědovlasý chlapec se na mě usmál. Opravdu usmál. „Dík," mávl ošetřenýma rukama.

„Za málo." Sbalila jsem lékárničku a uklidila ji do skříně.

„Už jsi něco vymyslela?" zeptal se znenadání. Otočila jsem se k němu, abych zjistila, na co naráží. Četl si vzkaz, podle kterého jsem měla vymyslet nějaký program. Na papír ležící na stole bych málem zapomněla.

Zakroutila jsem hlavou. „Zatím nic určitého. Ale už mám nápad," ušklíbla jsem se. Skutečně mě v tu chvíli něco napadlo a dokonale to vyhovovalo aktuálním podmínkám.

„A?" Parker si zaujatě podepřel bradu dlaní. Jeho ledově modré oči se vpíjely do mých.

Trvalo mi příliš dlouho, než jsem si uvědomila, co se stalo. Zabouchla jsem dvířka skříně, abych se trochu probrala. „Nech se překvapit." S těmito slovy jsem se rozeběhla do kuchyně, která mi nabízela bezpečné útočiště.

Parker mě snadno dohonil. „Hej! Počkej," sykl a vtiskl mi něco do ruky. Byly to kraťasy, které mi půjčil a na které jsem v tom zmatku dočista zapomněla.

Sklonil se k mému uchu, protože z kuchyně právě vyběhla vystresovaná Tara. „Ta mikina je dlouhá, ale ne dost." Tón, kterým to řekl, způsobil, že mi přeběhl mráz po zádech.

„Jako kdyby to tady někomu vadilo," zabrblala jsem a zabouchla se v kuchyni.

„Mně teda jo!" zavolal za mnou, ale dál už mě nepronásledoval. Co to zase mělo znamenat?

„Takže!" Musela jsem ječet, aby mě kluci pořádně slyšeli. Všichni jsme stáli zabalení do pláštěnek nebo nepromokavých bund na nástupovém plácku. „Každý tým dostane svíčku," začala jsem vysvětlovat pravidla hry, kterou jsem pro ně přichystala, „a pár sirek." Při zahřmění jsem se odmlčela, stejně by mi nerozuměli. „Vaším úkolem bude pronést hořící svíčku deštěm, aniž by ji déšť uhasil. Můžete použít cokoliv, co máte teď u sebe, nic jiného."

Mezi chlapci se strhla vášnivá diskuze. Nebyla jsem si jistá, jestli je hra zaujala, nebo ji kritizovali. Naštěstí neměli na výběr a museli se zúčastnit.

Střelila jsem pohledem za chatku, kde pomalu rostl obrovský plachtový stan. Strýček s Jeromem si vzali stranou kapitány týmů, aby vytvořili zastřešený prostor, kde by se mohly hrát hry, ačkoliv nám počasí nepřálo.

„A pokud někdo přijde o plamen," ujal se slova Dean, který mi pomáhal s organizací, „vrátíte se na začátek trasy a my vám svíčku znova zapálíme. Jestli má někdo z vás zapalovač, tak ho hned odevzdá." Oba jsme se podívali na starší kluky, o kterých jsme to předpokládali.

Můj pohled se zastavil na Parkerovi, který mě s nevinným úsměvem pozoroval.

Dean se ke mně naklonil. „Nikdo normální se nepřizná, takže asi pokračujeme," zašeptal pobaveně. Všichni vedoucí se zřejmě upřímně bavili každou maličkostí, ale možná právě proto měli nervy na pořádání tábora.

„Jo, a ještě jedno pravidlo!" vzpomněla jsem si. „Každý člen týmu se musí dotýkat buď svíčky, nebo se musí podílet na krytí plamenu před vodou. Můžete se pokusit sabotovat ostatní, ale pouze jako celá skupina. Prostě se nikdo nesmí pohybovat samostatně." To byla poslední informace, kterou jsme jim potřebovali před začátkem sdělit.

„Všichni rozuměli?" zeptal se Dean se zvednutým obočím. Otázka byla mířena hlavně na nejmladší chlapce, kteří měli po obědě problém s udržením pozornosti. Proto nás vyvedlo z míry, když se přihlásili všichni kluci starší patnácti let.