Zase ty?!

2

„Možná bych ti mohla trochu pomoct," navrhla jsem a vyskočila na nohy. Okamžitě jsem toho začala litovat. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl nejlepší začátek konverzace. Ale už se stalo.

Plavovlasá žena ke mně šokovaně zvedla oči a mobil jí vypadl z ruky. „Panebože!" zašeptala. Oči se jí okamžitě zalily slzami. Než jsem stihla cokoliv říct, už byla u mě a sevřela mě v pevném objetí. „Panebože, panebože," opakovala mezi vzlyky.

„Chybělas mi, teto," zašeptala jsem. Nevěděla jsem, jak bude reagovat, až mě tady najde. Neohlásila jsem se, dokonce jsme spolu osm let nemluvily, a přesto...

„Hodně jsi vyrostla," usmála se, když se odtáhla. Tváře smáčené slzami si utírala do rukávu modro–bílé kostkované košile. „Už jsem ani nedoufala, že tě ještě někdy uvidím." Byla stejně dobrosrdečná jako dřív. Cítila jsem lítost, když jsem si uvědomila, jak moc se trápila.

Nikdy se mi nepodařilo zjistit, co bylo předmětem hádky, kvůli které jsme se odstěhovali. Ale teď nebyla vhodná chvíle na vyzvídání.

„Mami? Kdo to je?" přerušila nás starší z dívek a ukázala na mě drobným prstíkem. Už od pohledu jsem v ní viděla strýčkovy rysy. Tmavé vlasy, stejný noc, a dokonce i způsob, jakým mluvila.

Teta jí věnovala široký úsměv. „Tohle je Lexi, vaše sestřenice," vysvětlovala své dceři.

„Lexi?" zamumlala dívenka zamyšleně a odběhla zpět za sestřičkou. Takovou reakci jsem opravdu nečekala.

„Neber si to osobně," rozesmála se teta, „dělá to docela často."

Usmála jsem se a sebrala ze země tetin mobil. Když jsem jí ho podala, s radostí ho přijala a vytáhla ze své kabelky svazek klíčů.

„Tak holky!" zavolala na děvčátka, ale nedočkala se žádné odpovědi. Nakonec jenom pokrčila rameny a pohledem zkontrolovala zavřenou branku. „Starší se jmenuje Katie, je jí osm. Narodila se krátce po tom, co jste se odstěhovali," představovala mi první z dívek. „A mladší princezna je naše Suzie," usmála se pyšně.

Podívala jsem se na dívky, které se marně snažily svázat konce věnečku z květin. Ještě jsem s nimi ani nemluvila, ale už teď jsem věděla, že je miluju.

Teta odemkla dveře a pomohla mi vzít moje věci dovnitř. „Co tě k nám vlastně přivádí?" zeptala se s pohledem upřeným na má zavazadla. „Neudělala jsi žádnou pitomost, že ne?!"

V tu chvíli jsem nedokázala dát dohromady jedinou souvislou větu, přestože jsem si své vysvětlení už promyslela. Měla bych říct pravdu? Nebo radši ne? Možná kdybych pravdivou verzi trochu upravila...

„Myslíš, že bych tady mohla na nějakou dobu zůstat?" vysoukala jsem ze sebe a vyhnula se tak tak složité odpovědi. Věděla jsem, že moje odmlka byla příliš dlouhá. Nechtěla jsem vzbudit podezření.

Teta se zatvářila překvapeně, ale ihned se jí po tváři rozlil široký úsměv. „Na jak dlouhou dobu?"

Vykouzlila jsem nejkrásnější úsměv, jakého jsem kdy byla schopna. „Na letní prázdniny."

Uvědomovala jsem si, že je to veliká prosba a teta má právo mě poslat pryč. Ale cítila jsem, že bych se tady mohla po dlouhé době cítit jako součást hodiny rodiny.

„A ví o tom rodiče?" chtěla se ujistit, ale nakonec si to rozmyslela a bez vyslechnutí mé odpovědi mě odvedla do kuchyně. „Dáš si něco k pití?"

Vděčně jsem přikývla. „Ano, prosím. Cokoliv, co je studené." Posadila jsem se ke stolu.

Za chvilku se přede mnou objevila sklenice džusu. Poděkovala jsem a ihned se hltavě napila. Po dlouhé cestě jsem byla vyprahlá.

Teta se posadila naproti mně a podepřela si hlavu rukou. „Takže nejdřív... Samozřejmě tady můžeš zůstat. V podstatě ti patří půlka domu, takže ti rozhodně nebudu bránit," prohlásila se zářivým úsměvem.

„Cože?!" vyprskla jsem. Trochu jsem se polila džusem, ale snažila jsem se předstírat, že jsem si toho nevšimla.

„Než umřela babi, odkázala ti část domu, kde jste bydleli, když jsi byla malá," vysvětlovala trpělivě. „Máma ti o tom neřekla?"

Zavrtěla jsem hlavou. Vlastně mě nepřekvapovalo, že mi rodiče tuto informaci zatajili. Kdybych to věděla, chtěla bych tady trávit každý volný den. A to se jim nehodilo, tak mě radši drželi v nevědomí.

„Nicméně, budu moc ráda, když tady budeš se mnou. Kurt bude celé léto pryč a já mám hromadu práce s obchodem, jedním puberťákem a dvěma dětma," zašklebila se. Potom mě chytila za ruku. „Lexi, myslela jsi to vážně s tou pomocí?" zeptala se hlasem plným naděje.

„Ano," přikývla jsem na souhlas. Toto byl skvělý způsob, jak se odvděčit za její pohostinnost. „Co myslíš tím, že strejda bude pryč?" vyhrkla jsem. Doufala jsem, že ho konečně uvidím. Když jsem byla malá, byl něco jako můj nejlepší kamarád. Tehdy nám bylo jedno, jak velký věkový rozdíl jsme mezi sebou měli. Vždy když jsme byli spolu, stal se opět dítětem a učil mě spoustu zajímavých klukovin.

Teta se vědoucně uculila a v očích jí zajiskřilo. „Můžeš ho chodit navštěvovat. Přes léto organizuje tábor na louce za lesem."

„To vážně?" vypískla jsem nevěřícně. Jestli jsem si něco nedokázala představit, tak to byl zodpovědný strýček pořádající akci pro tlupu nezvladatelných puberťáků. Vůbec mi to k němu nesedělo, ale možná prostě jenom dospěl.

„Za chvíli se tam s holkama půjdeme podívat. Nechceš se přidat?" navrhla a nadšeně zatleskala. „Kurt by tě určitě moc rád viděl! A docela by mě zajímalo, jak se bude tvářit," přiznala s křivým úsměvem.

Na několik vteřin jsem povolila pouta, kterými jsem držela pod kontrolou svou skutečnou povahu. „Myslíš si, že překoná tvůj zahozený mobil?" Sarkasmus znějící v mém hlase mi dělal překvapivou radost.

„Nemohla by sis to nechat pro sebe?" zaprosila tetička a já jsem nedokázala říct ne. „Děkuju!" přiskočila ke mně a objala mě kolem ramen. „Takže půjdeš s náma?" zopakovala otázku, které jsem se obávala.

Nechtěla jsem odmítnout, ale už jsem cítila, jak mě zmáhá únava. Navíc se mi nelíbila představa velké koncentrace cizích lidí – a tím spíš kluků – na jednom místě. Jediné, po čem jsem toužila, byly koupel, postel a kniha. „Myslím, že půjdu někdy jindy."

„Dobře," přikývla teta zklamaně, ale víc mě nepřemlouvala.

„Lexi, pojď s námi," ozval se za mnou jemný hlásek. Otočila jsem se a spatřila malou Suzie s věnečkem z květin na hlavě. „Prosím," dělala na mě psí oči.

Překvapilo mě, že se ke mně chovala, jako bychom se znaly celý život. Vůbec se mě nebála, dokonce se ani nestyděla. Byla mým dokonalým opakem.

Než jsem si uvědomila, co dělám, přikývla jsem.

„Paráda!" radovala se teta a vzala svou dcerku do náruče. „Jsi skvělá!" pochválila Suzie. Potom se obrátila ke mně. „Klidně si dej sprchu, jestli chceš. Až budeš připravená, tak vyrazíme."