Návrat šampionky

9. kapitola: Jeden moment

Lidský život je krátký a tvořený mnoha momenty. Na některé zapomenete, některé si pamatujete dlouho a ty zásadní celý život. Momenty jsou dobré a jiné zase špatné. Každý moment nás nějak ovlivní a pomáhá utvářet naši budoucí cestu. A existují i momenty, které mohou vaším životem otřást do základů...

Pro mě to bylo rozhodnutí skončit s biatlonem. Bylo to rozhodnutí, které mě stálo mnoho slz, vzteku a otázek typu - Proč já? Co jsem provedla tak hrozného, že se mi můj život tak zásadně pohnojil? Co bude dál?

Byla jsem mladá a tenkrát jsem si to nedokázala v hlavě rozumně srovnat. I když se mě moje okolí snažilo přesvědčit, že to není konec světa - já je nechtěla poslouchat, protože pro mě to konec světa byl...

Pro vzorňačku Anetu, která zvládala perfektně školu, biatlon i svůj osobní život začala těžká zkouška, ve které jsem se zpočátku držela, ale později jsem začala prohrávat. Bylo toho moc. Psychika je mocná a ta moje mě ovlivnila způsobem, který je noční můrou každého zodpovědného rodiče. Přestala jsem pořádně jíst, spát a moje radost ze života byla pryč. Na otázky typu jak se máš - jsem odpovídala automaticky - fajn - a snažila jsem se znít přesvědčivě. Byla jsem jen stínem té Anety z předešlých let. Neviděla jsem žádné světlo na konci svojí cesty, jen temnotu. Rodiče napadlo, že změna prostředí by mi mohla pomoct a tak mě poslali k prarodičům do Norska.

Norsko jsem milovala odjakživa. Bylo to pro mě místo, kde jsem věděla kdo jsem a co chci. Měla jsem skvělé prarodiče, kteří mi byli velkou oporou. Začala jsem znovu - bez lítostivých pohledů i jízlivých poznámek, které jsem tak často slýchala na předešlé škole. Zpočátku jsem čas trávila jen prací na farmě a pak, když začala škola - jsem se s Kristin vydala i na půdu vzdělávacího ústavu. Nebyla jsem to úplně já, ale nikdo mě tu neznal - nikdo se neptal jak mi je, nebo kdy se vrátím k biatlonu.

Ačkoliv jsem si moc přála zůstat, část mého já se chtělo vrátit domů. K rodině, kterou jsem nechala v Čechách a tak jsem učinila rozhodnutí - vrátit se. Myslela jsem, že to zvládnu. Norsko mi pomohlo z nejhoršího a moje milovaná rodina už na mě čekala. Zařídili mi studium na jiné škole, abych se vyhnula všem svým bývalým spolužákům. Zpočátku to bylo fajn - nová škola a noví lidé, ale pak se ta temnota se začátkem nové sezóny vrátila. Jen trochu jiným způsobem. Žádná izolace ani trávení času doma s knihou a přípravou na studium psychologie. Chtěla jsem zapomenout - umlčet tu bolest, která se zase vrátila a i tentokrát jsem zvolila ten špatný postup. Byly to časy plné večírků a alkoholu. Opět jsem vypustila ven tu osobu, kterou jsem už víc než rok držela ukrytou uvnitř sebe. Jen to nebyla ta Aneta, která se všech straní - naopak. Tahle Aneta byla nezodpovědná osoba, která žije jen okamžikem. Neplánuje. Užívá si. Ta bolest pak zmizela - alespoň na chvíli. Dodnes se divím, že to moje tělo vydrželo, protože jsem mu dávala svým velmi divokým životem zabrat. Dny ve škole, noci na párty se spolužačkou Šárkou. Později dny za školou. Nicméně i když jsem byla na destruktivní cestě, nikdy jsem nesáhla po tvrdším kalibru než byl alkohol. Natolik jsem byla rozumná - pokud se to tak dá vůbec vyjádřit.

A pak se to zlomilo - bylo to v zimě v roce 2009 - Tarjei zrovna vyhrál vytrvalostní závod na mistrovství Norska a porazil velké norské hvězdy té doby. Kristin mi poslala článek, kde byl rozhovor s ním a kde bylo doslova napsáno: „Bolelo to, ale i když to bolí musíte se vzchopit a jet na doraz. Nevzdat to." I mě to pořád bolelo, ale jeho slova mě nějakým zvláštním způsobem zasáhla. Od našeho rozhovoru uplynulo jen pár měsíců, ale dobře jsem si pamatovala, jak se tehdy cítil. Sledovala jsem jeho kariéru a viděla, jak bojuje o každý úspěch a také nominaci na olympiádu. Šel si za svým snem. Já se z toho svého olympijského snu možná vzbudila, ale to neznamenalo, že si nemůžu najít jiný způsob, jak se tam dostat. Možná ne jako biatlonistka, ale jednou bych tam mohla jet v sestavě realizačního týmu. Nechápala jsem, proč mě to nenapadlo dřív. To světlo na konci cesty se zase rozsvítilo. Měla jsem nový cíl, novou motivaci. Pokud chci šanci, musím být nejlepší, ale zároveň si musím zajistit zadní vrátka. A to takhle nikdy nedokážu. Musím to změnit. Dost bylo flákání, byl čas vrátit se zpátky do reálného života.