Návrat šampionky

4. kapitola: Proč je důležité umět norsky...

V pátek dopoledne absolvujeme jen lehký trénink. Egil s Jirkou se rozhodli nás odměnit a dopřát nám den pohody a klidu. Každá z nás má program dle vlastního výběru. Terka tráví čas s Mikym, Lucka využila možnost masáže a hovoru s Danem, se kterým chodí už od jara. Jess se vydala za Fabienem a my s Makulou - ani jedna z nás nemá přítele, kterému by se mohla věnovat - se rozhodneme vyrazit do sauny. Nemáme to daleko a díky Ralfiemu, který nám to zařídí, se dostaneme do té lepší a hlavně soukromější sauny. Nebudeme tak muset snášet cizí lidi, kteří sem prostě nemají přístup. Pouze pro sportovce. Vyzvedneme si dvě obrovské osušky, protože je třeba zakrýt všechno, co by cizí oči neměli vidět. Hlavně když je to společná sauna a hrozí, že by nás mohl někdo překvapit svoji naprosto nežádoucí přítomností. S Makulou jsme se shodly, že na lidi dneska prostě nemáme náladu.

„Tak jaký máš pocity po prvním závodu a štafetě?" ptá se Makula cestou.

„Kromě hysterie, která mě postihla před oběma závody? Překvapivě si to užívám - víceméně."

„Nějaký objev na obzoru? S Kventýnem jste jen kámoši, jak jsem pochopila."

„Měla jsem co dělat se sebou a na to ostatní nebyl čas."

„Nevadí, pořád máš celou sezónu," mávne rukou Markéta.

„A co ty? Jaké objevy sis tady našla?"

„Žádné. Po fiasku se Šturlou mě úplně přešla chuť hledat chlapa mezi biatlonisty. Tím spíš mezi norskými biatlonisty."

„Myslíš kvůli té výzvě?"

„Tak nějak, nikdy si nemůžeš být jistá." To už dorazíme do sauny. Musím uznat, že je tu příjemně. Sice jsem nikdy nebyla velkým milovníkem saunování, ale tady není vyloženě na chcípnutí. Je tu pěkně teplo a hlavně prázdno.

„Měla jsem pocit, že už s tou výzvou přestali," pokračuji v předchozí konverzaci.

„No..." začne Makula, ale její odpověď přeruší několik přibližujících se mužských hlasů. Obě ztuhneme. To jsme si toho klidu moc dlouho neužily. Podle řeči je identifikuji okamžitě.

„Norové," poznamenám.

„Jdeme pryč," zamumlá.

„Copak nechceš vědět o čem se pánové baví, když si myslí, že jim nikdo nerozumí?" mrknu na ní. Dodala bych, že příležitost vidět norské áčko pouze v ručníku taky není k zahození.

„Ty myslíš..?" zamrká na mě šibalsky.

„Rozhodně. Přímo hořím zvědavostí, takže jakoby nic a já budu poslouchat. Pak ti řeknu, jestli se bavili o něčem zajímavém."

„Myslíš, že budou?" zdvihne Makula obočí.

„Myslíš, že nepadne ani jeden komentář na nás dvě v ručníku?" zamrkám a obě se zasmějeme.

„... a tak jsem jí řekl - moje milá, to co říkají holky mě zajímá jenom když jezdí na mým bejkovi a to moc slov není - jen takové to ještě a o můj bože," líčí Andersen svoji evidentně velmi zajímavou zkušenost, protože zbytek mu velmi pozorně naslouchá.

„A co ti na to řekla?" šklebí se Šturla.

„Že prý o mém legendárním bejkovi už slyšela a.." zarazí se, protože si nás konečně všimnou. Snažím se držet kamenný výraz - ačkoliv pohled na Filipa v kombinaci s jeho prohlášením mi to dost ztěžuje.

„Ahoj holky," věnuje nám Filip široký úsměv.

„Nazdar," pozdravíme s Makulou současně Filipa, Šturlu, Daleho a k mé nelibosti i Christiansena.