Návrat šampionky

5. kapitola: Není to jako v Itálii

Po další téměř probdělé noci mě čeká první sprint. Nebude teda můj úplně první - koneckonců v rámci své začínající kariéry jsem na závěr loňské sezóny absolvovala dva sprinty v IBU Cupu - jeden v Lenzerheide (osmnácté místo) a pak v Ridnaun (šesté místo), abych si vyjela body a mohla případně startovat ve Světovém poháru.

Nečekám, že to tady bude nějaký extra výsledek. Už po štafetách jsem se cítila dost unavená a na dnešním nástřelu nějak nejsem ve své kůži. Se startovním číslem čtyřicet se vydávám na trať jako čtvrtá česká biatlonistka. Už od prvních metrů vím, že to prostě nejsem já. Moje tělo protestuje při každém odrazu a při příjezdu na střelnici mám hodně rozhozenou tepovku. Na podložku se prakticky zhroutím a když minu první dvě rány, mám chuť se na to vykašlat. Přeruším střelbu, prodýchám to a poslední tři rány jsou v pořádku. Po dvou trestných kolech si na trati připadám jako ještě větší šnek a místo povzbuzujících pokřiků týmu mi jen hučí v uších. Po příjezdu na stojku se snažím zklidnit a soustředit. Z té lepší stránky - nemusím si lehnout a zase se zvedat, takže pošetřím síly - z té horší stránky - jedna rána mimo. Jsem naštvaná sama na sebe. Budu ráda, když pojedu zítra stíhačku. I když možná by bylo lepší, kdybych nejela. V cíli lapám po dechu a jsem vážně ráda, že je to pro dnešek za mnou. Ta tři trestná kola ze mě vyždímala poslední zbytky sil a aniž bych se obtěžovala pohledem na výsledky, zapluju do buňky a převléknu se. Oznámím Egilovi, že se potřebuju nějak vyklidnit a zpátky se vydám pěšky v kombinaci s lehkým během. Na pokoji si dám sprchu, pak nějaká regenerace a zapluju do postele.

„Tady jsi, všichni jsme tě hledali," oznámí mi Anie, která dorazí asi za dvě hodiny.

„Říkala jsem Egilovi, že potřebuju být sama," zahuhlám z pod deky.

„Dobře, mohlo to být dneska lepší, ale..."

„Byla to katastrofa."

„Co by mělo říkat těch dalších několik desítek biatlonistek za tebou."

„Možná, že příště to bude lepší," ušklíbnu se pro sebe.

„Zítra jim ukážeš."

„Jak zítra?" vystrčím hlavu z pod deky.

„Při stíhačce."

„Já jedu stíhačku?" vykulím oči.

„Copak jsi neviděla výsledky?" podiví se Anie.

„Ne."

„Bože, Aneto! Byla jsi padesátá třetí - takže ano, stíhačku pojedeš."

„Padesátá třetí? To je strašný," zabořím hlavu do polštáře. To číslo mi rezonuje v hlavě. Nemám ani body. Tři chyby na střelnici a rychlost šneka. Můžu se tam vůbec zítra ukázat?

„Sice nevím, jestli ti to pomůže, ale na," prohlásí Anie a podává mi bílou obálku s černou krajkovou mašlí.

„Co to je?"

„Pozvánka na událost, na kterou se nezapomíná," uchichtne se Anie.

„Legendární IBU večírek?" vyskočím z postele.

„Ano, to je přesně on. Z technických důvodů jsme ho přesunuli do Rakouska, ale i tak to bude stát za to. Ralfa jsem trochu - dávám důraz na to trochu - zkrotila. I když i tak to bude asi hodně zajímavý."

„Bude to v penzionu Oliho rodičů?" zeptám se než otevřu obálku.

„Nene, tam se bude jen spát. Taky máš rovnou zamluvený i dvoulůžkový pokoj. Ať nedopadneš jako my loni."