Návrat šampionky

11. kapitola: Prší

„Nemůžeš se dívat někam jinam?" zeptá se Tarjei. Stojíme na střelnici, on míří a já ho pozoruju.

„Jak bych ti měla poradit, když se na tebe nebudu dívat?" zeptám se pobaveně.

„Jsem z tebe nervózní."

„V televizi a na stadionu tě sleduje hromada lidí. V čem jsem já jiná?"

„Ty jsi ty. Oni jsou oni."

„To fakt dává smysl."

„Tak můžeme?" přeruší mě netrpělivě.

„Já můžu pořád, ty to neustále oddaluješ."

Tarjei na mě hodí pobavený pohled a pustí se do střelby. Popadá mu všech pět terčů.

„No vidíš, jak ti to jde. Ani mě tu nepotřebuješ."

„Myslím, že jsi říkala něco o poloze."

„Ale to k tobě budu muset blíž, nebudeš víc nervózní?" dobírám si ho.

„Nekecej a pojď ke mně."

Dojdu k němu: „Tak zaujmi polohu."

„Co teď?"

„Teď se nehýbej," doporučím mu. Jedinou úpravu, kterou provedu je posunutí jeho lokte a malorážky. Je to spíš detail.

„Cítím se stabilněji," přizná Tarjei.

„Hlavně, aby sis to pamatoval při závodě," usměju se.

„To doufám, jak bych si to měl lépe připomenout?"

„Už nejsi junior, ale zkušený závodník. Věřím tvojí paměti."

„Nic lepšího tam nemáš?"

„Jen slova povzbuzení. Tak a teď čekám, že mi dáš lekci běhu na lyžích."

„Jedeš první, pojedu za tebou a budu tě pečlivě pozorovat."

„Ale já nejsem nervózní. Klidně se dívej," zašklebím se. Počkám až si hodí pušku na záda a vydám se na závodní okruh. Kdyby se na obloze neobjevily dešťové mraky, rozhodně by to bylo příjemněji využité odpoledne. Odjedeme pěkně jedno kolo.

„Tak povídej," vyzvu ho trochu zadýchaně. Nejela jsem nijak rychle, ale zase jsem nechtěla jet úplně pomalu.

„No, nebylo to špatný, máš pěkný styl, ale do zatáček bych najížděl trochu jinak. Jsou to cenné vteřinky, které tak můžeš ušetřit."

„Tak mi to předveď."

„Tak jedeme."

...

Nevím, jestli za to může počasí nebo emočně nabitý IBU večírek, ale páteční sprint ve Francii je naprosto tragický. Příšerně prší, sníh se lepí, trať je rozbořená a už v prvním kole jsem naprosto vyřízená. Bohužel mě díky námaze na trati zradí i moje silná stránka - střelba. V leže to zvládnu, ale ve svojí oblíbené stojce udělám hned dvě chyby a pak už se jen doploužím do cíle. Konečné třicáté čtvrté místo beru, ale jsem dost naštvaná. Alespoň, že Tarjeiovi se včera docela dařilo a dojel osmý.

...

Nechceš přijít setřást depku a pomoct nám?

Není důvod proč Kventýnovi napsat, že nemůžu a tak se vydávám k Francouzům, abych jim pomohla s pečením cukroví. V chatce však narazím jen na Kventýna, Emíka a Fabiena.

„Kde máte Tondu?" zeptám se Kventýna.

„Jednou se z těch tvých přezdívek zblázním. Staví chaloupku pro IBU. Vzal si jako posilu Emiliena, takže kdo ví - co nakonec postaví."