Návrat šampionky

28. kapitola: Dva Egilové

V neděli se k nám konečně připojí i náš Egil s částí týmu. Když konečně dorazí, tak početnost skupiny je mnohem menší než jsme s Markétou čekaly. Důvody se dozvíme hned při první týmové poradě - v neděli před večeří.

„Nominace do Oberhofu bude trochu problém," řekne Egil a věnuje nám nešťastný pohled. „Jess má svalové problémy, takže nejede. Lucka taky není zdravotně v pořádku a nevydrží závodní tempo. Museli jsme trošku improvizovat. Pojedete vy dvě, Terka Voborníková, Terka Vinklárková a Eliška Václavíková."

„A kdo pojede štafety?" zajímá se okamžitě Makula.

„To rozhodneme v průběhu šampionátu podle výsledků. Co se týká těch prvních - tak pojedeš ty s Anetou a Bimbo. Kdo bude ten čtvrtý se musíme ještě domluvit."

Vyměníme si s Markétou pohled - s dámskou štafetou jsme hodně počítaly - měly jsme tým, kterýmu to šlapalo. Nahradit Jess a Lucku bude těžký, ale poradíme si s tím. Teď nemá smysl se tím zatěžovat.

„A teď k tréninku - hodně jsme to probírali s Egilem a dojde k nepatrným změnám," pousměje se Egil. Když začne ty nepatrné změny popisovat, tak nám z toho jde hlava kolem. Jestli jsem při tréninkových metodách Egila kroutily s Markétou hlavou a říkala si, jaká je to nálož - tak při plánu našeho Egila nemáme absolutně představu, jak tohle zvládneme. Oba Egilové mají zdá se jasný cíl - abychom neměli čas na jiné aktivity.

Od pondělí trénujeme odděleně a skoro mám pocit, že je to jeho záměr. S Tarjeiem se potkáme jen u jídla. Přespávání není možné a i kdyby bylo, tak tréninkové dávky v podání obou Egilů jsou takový masakr, že bychom zvládli maximálně usnout.

Ráno vstáváme nechutně brzy a večer padáme do postele totálně vyřízení. Takhle to plácáme až do čtvrtka, kdy vyhlásíme stávku. Egilové souhlasí a naordinují nám volno. No - volno - vyjedeme si na běžkách, ale v mírném tempu a alespoň v sestavách, které si vybereme. Naše sestava je naprosto jasná - já, Tarjei, Johannes a Markéta.

„Myslíte, že nás chtějí vážně odrovnat?" nadhodí Markéta po prvním kilometru. Náš trénink mnohem víc než jízdu připomíná chůzi s běžkami. Tempo je vyloženě mírné a dokonce ani Johannes nemá náladu na své obvyklé vtipné poznámky.

„Dosud se jim to celkem dařilo," zašklebí se Johannes.

„Lidi, já mám dost," povzdechnu si.

„To i my, nejsi v tom sama," pousměje se Jossi.

„Kam se poděla tvoje nevyčerpatelná zásoba energie?" zadívám se na něj.

„Baterky je třeba dobíjet a já už dlouho - "

„Nedobíjel?" mrknu na něj.

„Neprovokuj, mám dojem, že u vás se taky nějakou dobu nedobíjelo."

„Copak můžeme - když není na chodbě náš Egil, tak je tam váš," řeknu mrzutě.

Egilové možná zapomněli, že už nejsme děti školou povinné, ale jsme dospělí. Občas do své hlídky zapojí i Patricka. Samozřejmě tomu neříkají hlídka, ale procházka po chodbě. Údajně ti tři trpí nespavostí a tohle jediné jim pomáhá. Čeho se bojí? Že nebude mít energii na trénink? Tu nemáme stejně...

„A kdo vlastně hlídá teď?" nadhodí Jossi.

„Všichni jsou pryč a Egilové - kde jsou Egilové?" zadívám se na Tarjeie, který mi věnuje pobavený pohled.

„Jedeme to zjistit," pousměje se na mě a už se otáčí směr penzion. Než se stihnu nadechnout k nějaké reakci, tak je Johannes několik metrů před námi - jako by ho polili živou vodou. Nikdo z nás jeho tempo nezvládá. Popravdě se ani nesnažíme. Za pár minut přijde Tarjeiovi zpráva, že vzduch je čistý.