Dívka Labyrintu [DOKONČENO]

Part 3-Hladové duše.

Uběhl den od doby naší hádky.Usnula jsem opřená o dveře.Střídavě jsem spala a zase se s lapáním po dechu probouzela.Vždy jsem jen vstala napila se vody z kohoutky a flákla sebou na malí kobereček u vany.Měla jsem šílený hlad.Byl to pocit jako že vám v břiše kouše malí křeček.Kdykoliv jsem se podívala do zrcadla byla jsem zděšená.Vyhublá postavička v zrcadle měla propadlé tváře,kruhy pod očima a popraskané rty.Litovala jsem že jsem se v Placu necpala víc když byla možnost.Uvědomovala jsem si že jsem to s Newtem trošku přehnala.Má reakce byla trošku hysterická,ale lhal mi.Celou tu dobu.

Už to byly dva dny od naší hádky a pro mě bylo čím dál optížnější se alespoň doplahočit napít.Uslyšela jsem jak někdo vešel do místnosti vedle.To bylo divný nikdo se sem už dva dny ani nepřiblížil.Ten neznámí se zastavil u dveří."Newte,deptáš se kvůli tomu už 2 dny je na čase s tím skončit.Navíc až uvidí že máš jídlo určitě bude přívětivější.Každej je příjemnější když mu nabídneš dlabanec." Ten hlas bych poznala snad i kdybych byla hluchá.Minho.Oni mluví i jídle!Maj jídlo.To je fór."Nebo se jí snad bojíš?"uchechtl se Minho."Jistě že se jí nebojím!"řekl uraženě Newt."Tak fajn,tak už tam na to vlítni kasanovo."uchechtl se Minho a byly slyšet kroky.Asi odešel.Newt položil ruku na kliku a vešel.Dělala jsem že spím."Vím že nespíš."uchechtne se a sedne si do tureckého sedu vedle mě.S optížemi se posadím."Newte,"začala jsem.Měla jsem pocit že mu to dlužím."Omlouvám se,zachovala jsem se jak hysterka."ta slova byla hořká jak grep."Ne."řekl důrazným hlasem."Neměl jsem ti lhát,tenkrát když jsi se ptala." Je načase říct mu pravdu."Newte,"zakoktám a skloním svůj pohled k podlaze."Ano?"zaptá se ustaraně."Vzpomínáš si jak si jednou,ještě když si byl běžec přiběhl zpátky a řekli ti že se Henry oběsil?"můj hlas se zlomil.Podívala jsem se na něj očima plnýma slz.Přikývl."Byla,byla,"koktala jsem.",byla jsem to já kdo ho našel."po tvářích mi začali stékat slzy jako hrachy.Automaticky si mě přitáhl k sobě do náruče."Když jsi mi to řekl,"vzlykala jsem.",vzpomněla jsem si jak jsem se tě toho dne večer ptala a ty jsi řekl že ne.A pak když si mi řekl pravdu,uviděla jsem znova oběšeného Henryho s tvou tváří a.....a prostě mě tak strašně vytočilo že jsi mi lhal.V noci se mi zdáli sny ve kterých jsem tě opakovaně viděla umírat.Pokaždé nějak jinak.Jendou jsi se před mýma očima oběsil a já nemohla nic dělat.Po druhé jsi si pořezal ruce a všude kolem tebe cákala krev"brečela jsem."Nevěděl jsem že jsi to byla ty kdo ho našel."zašeptal."Miluju tě."zašeptal mi do ucha uklidnujícně."Miluju tě.Slib že už to nikdy neuděláš,že mě tu nenecháš.Že budeš se mnou."vzlykala jsem."Slibuju."zašeptal.Začínala jsem se utišovat."Málem bych zapoměl."prohodil veseleji a vytáhl z kapsy pyžama nádherné velké červené jablko."Kde jsi ho ksakru vzal?!"vyjekla jsem a hladově po jablku chmátla.Uchechtl se."V klidu se najez.Ale pomalu ať se ti neuděla blbě,pár čónů už se pozvracelo."konstatoval."Víš že jsi ze spaní křičela moje jméno?"uchehtl se po několika málo minutách kdy jsem hladově pojídala jablko."Cože?"odpověděla jsem nechápavě s plnou pusou."Byl jsem tu každou chvilku v noci,řvala jsi tak až to bylo slyšet tam u nás v pokoji.Stačilo na tebe zašeptat že jsem tady a dotknout se tě a zase jsi mlčela."na tvářích mu hrál pobavený úsměv."To nemůže bejt pravda!Kdybych křičela tak by mě to asi vzbudilo."protestovala jsem.Věděla jsem že má pravdu,bylo to dost pravděpodobný,ale přece mu nedám za pravdu."Přísahám,klidně se někoho z kluků zeptej."usadil mě.Na tohle jsem neměla argument.Jablko jsem měla už ohryzané na doraz.Jako kdyby mi četl myšlenky vytáhl Newt z druhé kapsy kalhot další jablko a podal mi ho.Chvíli jsem si jablko jen prohlížela."Výš,že ty dva dny bez tebe byly jako staletí?"usmála jsem se na něj."Vím,protože pro mě to bylo stejné."uculil se.Naklonil se ke mě a věnoval mi nekonečně dlouhý polibek.Byl plný vášně,lásky,něžnosti a přitom něčeho co v našich polibcích dosud nikdy nebylo.Věděla jsem že teď když už před sebou nemáme žádná tajemství všechno je lepší.Teda pokud to všechna tajemství byla.Odtáhla jsem se a stiskla ho v pevném objetí.Byla jsem stále dost slabá a i mluvení byla dřina.Znovu jsem hladově zhltla jablko.Propletla jsem své prsty s Newtovými a přitulila se k němu."Musíme jít.Musíš se obléct a vzít si ještě něco k jídlu."oznámil mi."Dokážeš vstát?"zeptal se.Přikývla jsem.Jistě pravdu byla taková že mi z té země až do společenské místnosti musel podpírat abych nehodila hubu,ale zase jsem to z části zvládla.Když jsem se rozhlídla po místnosti málem to se mnou seklo....

*Tak a tady to skončím. :D Aloha moji drazí přátelé.Dnes mírně kratší část,ale i tak doufám že se bude líbit.Minulá se vám zřejmě nelíbila. :/ Ti z vás co Timi po minulé kapitole odsoudili za její hysterický projev teď snad pochopily.Doufám že vás mé práce stále baví,protože jsem už párkrát měla náladu prostě přestat psát.Občas tápu jestli pokračovat,jestli se někomu moje práce stále ještě líbí.A přiznávám že jsem s tím už chtěla párkrát seknout. :D Budu ráda když se ke kapitolce vyjádříte dole v komentu.Mockrát děkuji za všechny voteds,koments a readers.Dělá mi to vždy o moc krásnější den.♥ (Ta skladba kterou jsem vám ke kapitole dala je od Yirumi-Because I love you a nevím proč se mi k příběhu hrozně moc hodila.) :)

S pozdravem Timids...♥