Dívka Labyrintu [DOKONČENO]

Part 7- Láska je silnější než bolest

"Napijte se."přikázala jsem.Všichni mě poslechli a napili se.Otráveně jsem si sedla na schody."Imbecilové,"zamumlala jsem a napila se pořádného doušku vody.Proč zrovna já,musím být v bandě kluků kteří jsou naprostí idioti? "Už jdou?"optala jsem se unaveně."Myslím že se vracejí."odpověděl někdo.Nevím kdo,seděla jsem k nim zády.Uslyšela jsem vzdálené hlasy,šum kroků a pak jak někdo skočil dovnitř.A další dvě bouchnutí jak zbylí dva společníci dopadly na zem.V duchu jsem přemítala co mě tolik naštvalo.No tak krom toho že se mi z hlavy mohla stát bowlingová koule tak asi spíš to že se na Winstona podívaly s takovým odporem.Všichni tři.Newt,Minho i Thomas."Několik kiláků od nás je město.Vypadá rozpadle.Půjdeme tam a tam se na noc ukryjeme.Vypadá že by tam nikdo bejt neměl."oznamoval Minho."To slunce tam dost pálí,takže se pokusíme narvat co nejvíc věcí do co nejmíň prostěradel.Takže pohyb."dokončil projev Minho.Všichni ho mlčky poslechly,teda až na mě.Já stále seděla uraženě na schodech.Nevim kdy mu to došlo každopádně si ode mě vzal jen mlčky věci a dal je do kupy."Fajn,"konstatoval Minho."udělejte dvojce.Každá dvojce dostane jedno prostěradlo do kterého se oba zabalí.Každý ponese ještě jeden pytlík s vodou." Nehnula jsem se ani o milimetr.Věděla jsem že přijde Newt."Hey,Newte.Ty se mnou půjdeš ve předu."křikl na něj Minho když už byl skoro u mě.Poznala jsem se i přes to že jsem se ani neotočila.Ani jsem si nebyla jistá že se mi s ním chce ve dvojci jít.Koutkem oka jsem zachytila nepatrný pohled mým směrem."Ehm,"hles někdo."Timids." Zhluboka jsem se nadechla a otočila se.Fajn toho kdo stál za mnou jsem nečekala."Arisy?"zeptala jsem se a povytáhla obočí.Pozvedl prostěradlo."Jo,"odkašlala jsem si."jasně." Přišla jsme blíž a on nás zabalil.Nabídl se že celou cestu ponese pytlík on,ale já nesouhlasila a nabídla jsem že se budem po půl hodině střídat.

                                                                                                             (...)

Byly jsme na cestě už snad 2 hodiny.S Arisem jsme šli mlčky celou tu dobu.Pocítila jsem jak je mi čím dál víc blbě.Žaludek mi oznamoval že každou chvíli začnu zvracet.Motala se mi hlava a připadalo mi že se každou chvíli rozpoltí na dva kusy.Zamotaly se mi nohy a já upadla načež jsem stáhla dolů i Arise."Jsi v pořádku?"optal se pohotově."Já-,"svou odpověď jsem nedokončila jelikož jsem už snad po desáté za tenhle den začala zvracet.Všimla jsem si že Minho všechny zastavil a že už s Newtem pospíchají za námi."Timi!"zakřičel na mě Newt a klekl si ke mě."Co je ti?"nechápal.Otřela jsem si pusu."Nic,"vydechla jsem a pomalu si stoupla."Jdeme.Ať jsme tam co nejdřív." Newt sjel Arise výhružným a zároveň žárlivým pohledem.Spolu s Minhem se otočili  a znovu jsme vyšli."Myslíš že by jsi mě mohl podepírat?"zeptala jsem se váhavě Arise.Překvapeně vytřeštil oči a váhavě přikývl.Nervózně mě podepřel.

Šli jsme asi 10 minut když se najednou všichni včetně nás zastavili."Co se děje?"křikl někdo."Někdo sem jde."křikl Minho.Všichni jsme se jako na neslyšný rozkaz stáhli do kruhu čelem k přicházejícím.Poprvé jsem je zahlédla,dvě černé postavy které se k nám blížily."Ať se stane cokoli buďte připravení si to s těma čónama rozdat při prvním náznaku potíží."oznámil nám Minho.Postavy se rychle blížili a zastavili teprve 10 metrů od nás.Poznala jsem že jde o muže a ženu.Velice hlasitě dýchali a vydechovali jak byly unavení z běhu."Kdo jste?"křikl k nim Minho.Bez odpovědi jen dál lapali po dechu."Kdo jste?"zopakoval.Dvojce se rozdělila a začala nás obcházet.Pocítila jsem strach,bylo mi teplo jako v peci a s velkou námahou jsem se vždy nadechla a vydechla."Je nás početní převaha."zdůraznil Minho.Ukázalo se že ti lidé byly raplové a žádné důležité informace nám nezdělili.Teda až na tu že nás má zabít nějaká druhá skupina.Thomas,Minho a Newt o tom ihned začali diskutovat.Ale já cítila že můj stav se zhoršuje.Hlava mi měla snad každou chvíli explodovat,každý sval v mém těle pociťoval obří bolest a žaludek jsem měla jako na vodě.Po několika minutách hádky jsme vyrazily dál.Aris byl dobrý společník.Tichý a i když dost brzy poznal že můj stav je čím dál horší nechával si to raději pro sebe.