Neměl jsem...

4.

„Lukáši zase jsi spadl! Jak mi to vysvětlíš, vždycky ti skoky šly!" křičel naštvaný trenér.
Lukáš se rychle zvedl ze země a rozhodil rukama: „ Já nevím, prostě nemám svůj den!" 
Trenér křikl  „Znovu, skoč to znovu!"
Lukáš se rozjel, už byl vyčerpaný z toho, jak musí stále opakovat skoky. Skočil, ale nedotočil skok a spadl. „Já už prostě nemůžu!"
Trenér se plácl do čela: „Jak chceš teda vydržet bruslit kus písničky na soutěži?"
Lukáš se smutně podíval dolů: „Nevím..."
Trenér zavrtěl hlavou a šel se věnovat dalším krasobruslařům.
Lukáš už jen tak bruslil a když byl konec, šel do šatny s ostatními kluky.
„Hej Lukáši, co ti je? Jsi pořád padal..." zeptal se ho jeden z krasobruslařů.
Lukáš jen pokrčil rameny.
„No taak, přece jsi z nás na skoky nejlepší, něco se musí dít." nedal se odbýt kluk.
Lukáš si povzdechl: „Jen se mi dnes motá trochu hlava, takže..."
Kluk řekl: „Jasně, chápu, ale nemůže to být jen tohle...kvůli tomuhle bys nepadal tak moc často."
Lukáš si skousl ret, nechtěl mluvit o sobě a o tom, co mu je: „No já...jen...trochu jsem..."
„Co se děje?" zeptal se ho někdo další.
Další chlapec se zeptal: „A kde je ten nový kluk? Myslím, že se jmenuje Tom." řekl nejistě.
Lukáš se nadechl: „Takže...děje se to, že se mi teď motá hlava a často mě bolí celé tělo a teče mi krev z nosu a v noci nemůžu moc spát, protože mě bolí břicho. Tom byl včera ve škole.. ale dnes chyběl, nevím co mu je."
Kluk se ustaraně koukl na Lukáše: „A řekli jste to doktorovi? Bereš nějaké silnější léky? Děláte s tím něco?"
Lukáš zatnul pěsti: „Jo, doma mám i silnější léky a ty jsem včera použil a dnes také, ale má to vedlejší účinky...jako třeba to, že se mi motá hlava."
Kluk přikývl: „Ok, chápu, promiň za tak osobní otázky, jen jsem měl strach..."
„V pohodě." řekl Lukáš lehce naštvaným hlasem.

•••

Lukáš stál na zastávce a čekal na autobus, kluci už odešli nebo odjeli...ach jo, můj bus musí jet jako poslední, pomyslel si.
Najednou pocítil bolest v břiše...ne tady ne, prosím ne. Položil si ruku na břicho.
Bolest v břiše se začínala stupňovat, Lukáš se držel pevně rukou za břicho...ať už jede ten autobus, prosím.
Lukáše silně píchlo v břiše: „Oh!" lehce se schoulil.
Starší paní, která vedle něj stála se ustaraně zeptala: „Jsi v pořádku chlapče?"
„A-ano." Ale Lukáš se schoulil víc a začala mu téci krev z nosu.
Lidi na zastávce se na něj ustaraně dívali.
Starší paní vytáhla z kapsy kapesník: „Tady, vezmi si ho."
Lukáš si kapesník přiložil k nosu: „Děkuji vám." Bolest břicha se zvýšila a Lukáš se držel oběma rukama za břicho a kousl se do rtu, aby nevykřikl.
Starší paní se vylekala: „Copak se děje? Mohu nějak pomoci?"
Lukáše bolelo břicho až tak, že si musel kleknout na zem: „Já—uh—." Krev z nosu začala téci rychleji, motala se mu hlava.
Starší paní se k němu sklonila: „Pomůžu ti, jen řekni co mám dělat."
Lukáš si jen skousl ret, nemohl bolestí vůbec mluvit, krev z nosu mu tekla dál a on se jen schoulil do klubíčka.
Starší paní vzala mobil do ruky: „Zavolám sanitku!"
Lukáš se zmohl na slabé: Ne, p-r-osím."
Starší paní začala vytáčet číslo, když v tom ji někdo zadržel.
„Ne...já mu zkusím pomoct." řekl Tom rozklepaným hlasem a klekl si k Lukášovi. Lukáš se překvapeně podíval na Toma a pak se kousl do rtu a schoulil se ještě víc.
Tom vzal jeho tašku a začal v ní hledat lék.
Lukáš se mu snažil poradit: „Z-zadní ma-lá k-a-p-s..."
Tom přikývl a vytáhl z té kapsy injekční stříkačku s lahvičkou plnou nějaké tekutiny: „Kolik mám odměřit?"
Lidé na zastávce se znechuceně odvraceli nebo
odcházeli, starší paní ustaraně sledovala jejich počínání.
Lukáš bolestně řekl: „D-ej mi t-o.."
Tom mu podal lahvičku i stříkačku.
Lukáš rychle odměřil správné množství, ale pak ho zastihla vlna bolesti a on se znovu chytl za břicho.
Tom naštěstí věci zachytil, lahvičku vrátil na původní místo a injekci držel v ruce, která se mu panikou klepala.
Starší paní byla stále připravena zavolat záchranku.
Lukáš si lehl na zem a bolestně dýchal: „Dě-le-j." Tom viděl Lukášův výraz plný bolesti a panika ho přepadala víc a víc, zhluboka se nadechl a začal Lukášovi odhrnovat vrstvy až se dostal k jeho kůži.
Lukáš ukázal prstem, kam mu má píchnout injekci a oddechoval.
Tomovi se chtělo zvracet, bylo to pro něj tak nechutné a bylo mu to tak nepříjemné. Věděl ale, že to musí udělat, teď, nebo nikdy.
Zapíchl Lukášovi jehlu do břicha a zmáčkl injekci, když vyprázdnil obsah injekce, vytáhl jehlu rychle z břicha a podíval se na stranu na zem, aby se uklidnil.
Starší paní stála otočená zády, nechtěla to vidět.
Lukáš začal dýchat uvolněněji ale krev z nosu mu stále tekla a tak mu ji Tom začal utírat kapesníkem.
Lukáš chytl Tomovu ruku s kapesníkem a pevně ji držel. Tom se překvapeně díval na jejich spojené ruce.
Lukáš se začal uvolňovat, bolest ustupovala a podíval se na Toma: „D-díky."
Tom se pokusil o úsměv: „Není zač."
Starší paní se ulevilo a oddechla si: „Ty jsi mi teda dal."
Lukáš se pomalu posadil a podíval se na paní:
„Moc se omlouvám, lék jsem si píchal jako vždy pravidelně, nevím, co se stalo."
Tom si všiml, že i když Lukáš už sedí a mluví s paní, stejně ho pořád drží za ruku.
Starší paní se usmála: „Vůbec se neomlouvej, jsem hlavně ráda, že už jsi v pořádku."
Lukáš se pousmál, konečně mu přestala téci krev z nosu: „Už můžete jít, děkuji za vaši trpělivost." Paní přikývla a nastoupila do zrovna přijíždějícího autobusu.
Tom se s tázavým výrazem podíval na Lukáše: „Co tohle jako bylo?"
Lukáš se na něj otočil, neodpověděl a pevně ho objal: „Moc děkuju, zachránil jsi mě!"
Tom se začervenal a obtočil ruce kolem Lukáše, pak si ale uvědomil, že jsou na ulici, lehce se vymanil z objetí a postavil se. Lukáš pochopil, postavil se také a podíval se na špičky svých bot: „Promiň já, nechtěl jsem tě nějak to..."
"To je dobrý." vyhrkl Tom.
Tom vzal Lukášovu tašku a řekl, že ho radši doprovodí domů po tom, co se stalo.
Lukáš poděkoval a společně odjeli autobusem pryč.