Neměl jsem...

5.

„Díky, že jsi mě doprovodil až sem." usmál se Lukáš. „Není zač." řekl Tom.
Lukáš sklopil pohled: „P-promiň, že jsi mě takhle musel vidět."
Tom nevěděl, co říct: „V pohodě..asi"
„Nechceš jít na chvíli k nám domů?" zeptal se Lukáš.
Tom pokrčil rameny: „Nevím...proč?"
„No...jako jen tak." Lukáš se stále díval na zem.
„Jo, aha, dobře." Tom stál a díval se na dveře, bylo trapné ticho.
Po nějaké době se rozhodl to ticho prolomit: „Možná bys mohl odemknout a nebo zazvonit?"
Lukáš sebou cukl, jakoby se probral ze zamyšlení a zaťukal: „Promiň, jen jsem se zamyslel."
„A na co jsi myslel?" podívá se na Lukáše zvědavě Tom. Lukáš mávne rukou: "To není důležité."
„Ahoj brácho!" otevře dveře sestra a usměje se. Pak si prohlédne Lukáše od hlavy až k patě a její úsměv se vytratí: „Co se- jsi celý od krve!"
Lukáš jen pokrčí rameny: „Se mi jen udělalo špatně na zastávce..."
Sestra si zakryje ústa rukama: „Ne...prosím."
Tom se zmateně dívá na Lukášovu sestru.
Lukáš kolem ní jen projde: „Pojď Tome."
Sestra si Toma všimne až teď: „Jejda...ahoj, tebe jsem si vůbec nevšimla, promiň." otočí se na Lukáše: „To je tvůj kluk?"
Lukáš se zastaví v kroku, vykulí oči a zrudne mu obličej a rychle řekne: „On-Je to kamarád s krasobruslení, pomohl mi, když se mi udělalo špatně."
Tom má červené tváře a zakrývá si obličej rukama.
Sestra se zvláštně usměje: „Jo taak, kamarád."
Lukáš k ní jde a šťouchne jí loktem do ruky:
„Díky za supr přivítání."
„Auuu, sorry jako...jak jsem mohla vědět, že je to jen kamarád!" naštvala se sestra a odešla do svého pokoje.
„Promiň, ona je prostě taková."
„T-to je dobrý." Tom vejde dovnitř, stále má červené tváře.
„Pojď ke mně do pokoje, mám tam trochu nepořádek, snad ti to neva." stydlivě se usměje Lukáš.
„To neva, já mám v pokoji taky trochu nepořádek." řekne Tom.
Lukáš chytne Toma za ruku a zavede ho do svého pokoje, otevře dveře a otočí se na něj:
„Tak...tohle je můj pokoj." usměje se, rozhlédne se a pak si všimne, že má na posteli šaty a na stole laky na nehty.
Rychle dojde ke stolu, otevře šuplík a shrne do něj všechny laky a všechny šaty na posteli nahrne do rohu.
Tom se začne smát. Lukáš se na něj nechápavě podívá.
„To je tak roztomilý jak se snažíš skrýt tohle všechno." Tom se usměje.
Lukáš rozhodí rukama: „A co je na tom jako roztomilýho!" 
„No mě to nevadí, že nooo, tady máš šaty a tak." Tom si dá ruku za hlavu.
Lukáš se otočí k Tomovi zády: „Když ono je to hrozně trapný."
Tom se porozhlédne po pokoji: „Máš to tady pěkný. Pěkná fotka, nevěděl jsem, že máš dvě sestry." 
S Lukášem to trochu cukne a potichu promluví: „Měl jsem dvě sestry."
„Měl?" Tom se zarazí.
Lukáš se zhluboka nadechne a řekne třesoucím se hlasem: „Umřela..."
Tom vytřeští oči: „C-co se jí stalo?"
Lukáš se k Tomovi otočí a s vážným výrazem se na něj podívá: „Byla nemocná."
Tom se zadívá na fotku: „Aha..t-to mě mrzí. Byla roztomilá, vypadala skoro jako ty."
Lukáš se snažil nebrečet: „Bylo to moje dvojče..."
Tom se zarazil a zakryl si ústa rukama.
Lukášovi už začaly téci slzy: „Byla nejlepší, vůbec si nezasloužila umřít, chápeš? Pomáhala mi a já jsem pomáhal jí...byli jsme super dvojka...navzájem jsme se doplňovali a vždycky mě podporovala."
Tom se smutně díval na Lukáše.
Lukáš se rozbrečel a rychle si utíral slzy rukama: „P-promiň..."
Tom šel pomalu k němu: „Pokud jste byli dvojčata to znamená-" větu nedopověděl a s obavami se podíval na Lukáše. 
Lukáš přikývl: „Jo-" rozbrečel se ještě víc a jeho tělo se třáslo. „Jsem stejně nemocný jako byla ona."
Tom došel k Lukášovi a objal ho, neříkal nic...na to neměl, co říct. Jen tam stál a přebíral si ty informace v hlavě. Lukáš ho pevně objal a plakal mu do ramene.
Lukáš najednou ucítil, jak mu něco kape na rameno, vzhlédl a uviděl Toma plakat: „P-proč brečíš? Vždyť jsi ji neznal."
Tom si otřel slzy: „Nebrečím kvůli ní...ale kvůli tobě, nechci tě ztratit... "
Lukáš zavrtěl hlavou: „Ani mě pořádně neznáš...a- n-neumírám."
Tom ho pohladil po tváři a smutně se podíval dolů.
Lukášovi jemně zrůžověly tváře a překvapeně se díval na Toma a pak si na něco vzpomněl: „Proč jsi dnes nebyl ve škole a na krasobruslení a jak se stalo, že ses tak náhle objevil na té zastávce?"
Tom se odtáhl: „Nebyl jsem ve škole kvůli tobě. A na krasobruslení taky. Na zastávku jsem šel, protože jsem chtěl jet domů, byl jsem u babičky a dědy totiž."
Lukáš se překvapeně podívá na Toma: „Co jsem ti udělal!?"
Tom si skousl ret: „Nic..já..jen jsem-hrozně se stydím a nechci, ty se mnou děláš různý věci a nechci, aby si nová třída a krasobruslaři hned všimli, že jsem to...chápeš, bál jsem se tam jít."
Lukáš se plácl do čela: „A co chceš jako dělat? Nech to být a kašli na ostatní, neřeš to, co ti někdo hloupý bude říkat...žij normálně a buď sám sebou!"
Tom překříží ruce: „Jo...pro tebe je to lehký! Ty jsi z toho nic neděláš! Je ti to jedno a umíš se bránit!"
Lukáše překvapí, jak Tom dokáže zvýšit hlas a lehce naštvaným hlasem pokračuje: „Jo...protože blbý kecy homofobů mě v tuhle chvíli vůbec nezajímaj...snažím se být zdravý a žít normální život!"
Tom naštvaně zakřičí: „Jo a víš co? Zatím se ti to nějak nedaří!"
Lukáš ztuhne a jen se na Toma smutně a zraněně dívá, po chvilce řekne: „Vypadni! Vypadni z mýho pokoje...Nemůžu za to, že nemůžeš přijmout to, kým jsi!"
Tom naštvaně přirazí Lukáše ke stěně: „Za všechno můžeš ty!"
Lukáš se nemůže hnout, podívá se Tomovi přímo do očí: „Řekl jsem vypadni!"
Tomovy oči začnou zkoumat Lukášův obličej a začne klidněji dýchat.
Lukáš se zmateně dívá na Toma a nechápe, o co jde.
Tom k němu začne lehce přibližovat hlavu.
Lukáš zmateně pozoruje, co se děje a namáčkne se na stěnu.
Tom se zastaví těsně před jeho rty.
Lukáš vykulí oči a začnou se mu červenat tváře.
Poté se Tom rychle odtáhne a odchází pryč: „Už musím, promiň." 
Lukáš ho ale chytí za ruku, přitáhne ho k sobě a rychle ho políbí.
Tom zrudne, poté ale zakryje své tváře rukama
a odejde z domu s tichým ahoj.
Lukáš jen stojí uprostřed chodby a snaží se si všechno, co se stalo srovnat v hlavě: „Co jsem to udělal?.."