Nepřátelé s benefity [CZ Dramione]

IX. - Dracův byt

Draco vyběhl z budovy ministerstva. Co si to jen myslel - dvacet minut!? Jak se měl za dvacet minut dostat domů a všechno připravit?

Když vyběhl po starém rozvrzaném schodišti a vběhl do svého bytu, rozhlédl se kolem sebe - sakra, nechal špinavé oblečení ležet na gauči. Spěšně je popadl a nacpal pod konferenční stolek. Grangerová měla ráda chlast - sakra, měl vůbec nějaký chlast? Matně si vzpomínal, jak ho minulý měsíc tahal ke Goylovi na velkolepé vyučení zmijozelských absolventů.

Povzdechl si. Všechny obchody už byly zavřené a všichni čistokrevní, které znal, buď odjížděli z matčina domu ve Wiltshiru. Proboha, proč ji sem pozval?

Dýchej, Draco. Ale popořadě - vyhrabal zpod dřezu napůl dopitou láhev bourbonu; suvenýr z návštěvy toho buzeranta Zabiniho v Greenwich Village ve Spojených státech (samozřejmě před rozchodem s Trávníkem). Měl by jí nabídnout něco k jídlu? Čistokrevné společenské konvence ho nikdy nepřipravily na "návštěvu mudlorozené krve na rychlou soulož", etiketu.

Jeho paniku z mizerných hostitelských schopností náhle přerušil bzučák u dveří.

"Ano?" odpověděl.

"Ermmmm... Ahmede, to jsem já."

Byla tady. První host, kterého kdy měl ve svém bytě. Ani Goyle, ani Zabini, ani nikdo z jeho přátel - nikdo nepřekročil tento práh. Letmo se zamyslel proč - ale tušil, že kdyby tu skutečnost zkoumal příliš podrobně, mohl by přijít na něco ještě úzkostlivějšího.

Navzdory sám sobě seběhl dolů. Grangerová stála u dveří, šoupala nohama po dlažbě a vypadala strašně rozpačitě.

"Ahoj, Ahmede."

"Grangerová." Usmál se. "Vypadáš jinak. Sluší ti to."

A vypadala - měla na sobě nadýchanou růžovou bundu, tričko Kenmarských káňat, džíny a tenisky. Vlasy měla stažené do culíku a nebyla nalíčená. Ve srovnání se svým obvyklým profesionálním, pečlivě nalíčeným vzhledem vypadala strašně mladě.

Odfrkla si. "Vypadám jako flákač."

"Ne."

Přistoupil k ní, věděl, že nejspíš dělá chybu, a nejistě vykročil vpřed. Ruce jí položil na boky a přitáhl si ji k sobě do objetí. Na prchavý okamžik ztuhla.

"Malfoyi, někdo by to mohl vidět," namítla tiše.

"Koho to zajímá?" Unaveně si povzdechl. "Asi máš pravdu. Pojď nahoru."

Společně vyšli po schodech nahoru.

"A co Wiltshire? Zrušila to tvoje máma?" zeptala se váhavě.

Při pomyšlení na matku jako mámu si odfrkl. "Ne, matka to nezrušila. Šel jsem tam já. Nudil jsem se. Odešel jsem."

"Cože, brandy, doutníky a diskuse o čistotě krve ti prostě nedělají dobře?"

Podíval se na ni sklíčeně. Sladce se usmála, ale byl v tom náznak kyselosti.

"Ne." Vytáhl hůlku a odemkl dveře. "Nejdřív dámy."

Teď byla řada na ní, aby si odfrkla. "Nebyla jsem si vědoma, že jsem ve tvých očích dáma."

"Dost blízko." Otevřel dveře. "Jen do toho. Nemám v nich nastraženou bombu."

Nejistě vstoupila dovnitř a očima těkala po místnosti. Malfoy pocítil prchavou nitku bolesti - určitě si nemyslela, že by udělal něco nepěkného. Byl to přece gentleman.

"Páni, Malfoyi. Podívej se na to místo."

Zavřel za sebou dveře a znovu je otevřel.

"Já vím, že je to tu trochu sterilní," odpověděl Malfoy omluvně. "Kabát - pověsím ho tady do skříně."