Nepřátelé s benefity [CZ Dramione]

VII. - Ráno poté

Draco si často myslel, že sebejistota je to, co odlišuje Malfoye od zbytku světa; ta neotřesitelná jistota, kterou všichni Malfoyové mají ve své vlastní nadřazenosti.

Na prstech jedné ruky by spočítal, kolikrát se cítil nejistý. Teď k tomu mohl přidat ještě jeden - probuzení v její posteli.

V posteli mudlorozené krvi.

S jeho zatraceně největším nepřítelem, kterého dělila jen tenká stěna. A co hůř, Potter se kolem třetí hodiny ranní slyšitelně miloval se svou přítelkyní Weasleyovou.

A co hůř, vedle něj ležela žena. Takovou, o které neměl ani páru, jak na ni reagovat. Měla být jeho nepřítelkyní. Měla být podřadná, něco jen o málo lepšího než zvíře. Tak ho to vždycky učili. A on tomu věřil. Nebo tomu spíš věřil. Teď...

Co teď? Teď ji pozoroval; třásně tmavých řas; drobný úsměv, který jí hrál na rtech; rytmické zvedání a klesání jejího hrudníku, když dýchala. Nebyl tak hloupý, aby si nedokázal připustit, co cítí, když se na ni dívá. Náklonnost, která mu balancovala v hrudi, byla jeho racionálnímu mozku neznámá a odporná.

Nechtěl se k ní připoutat. Měl své pocity ovládat.

Zakňourala; její dech se zkrátil a on viděl, jak se začíná probouzet.

Rychle zavřel oči, uvolnil se na polštáři a předstíral hluboké, pomalé nádechy. Byla to panická reakce, nejistota z toho, jak by tohle podivné ráno mohlo dopadnout, trik, jak si ještě pár vteřin zkusit všechno promyslet.

Fungovalo to. Opatrně vyklouzla z postele, aby ho "nevzbudila". Slyšel, jak se dveře s tichým cvaknutím otevřely a zase zavřely. Přes dveře slyšel její hlas - zdálo se, že mluví s Potterem. S úlevou otevřel oči. Překulil se na záda.

Co budu sakra dělat dál? Musím se odsud dostat.

A pak ještě upřímnější myšlenka - jsi takový zasraný zbabělec, Draco Malfoyi.

—————

Hermiona vyšla po špičkách ze svého pokoje a snažila se tiše vyklouznout. Draco očividně ještě spal a ona neměla chuť ho budit; nakonec by se probral. I když věděla, že se možná zlobí nebo je skleslý, ani to jí nedokázalo zkazit náladu. Cítila se naprosto uvolněná. Úsměv jí na tváři trvale přilnul.

"Máš dobrou náladu."

Při hlubokém mužském hlase nadskočila. Ve své roztržitosti si ani nevšimla, že Harry stojí v kuchyni. Opíral se o kuchyňský ostrůvek, v jedné ruce držel masivní šálek kávy.

Očima zalétla k zavřeným dveřím do ložnice. Tiše se modlila, aby Malfoy zůstal na místě.

"Co děláš takhle brzy vzhůru? Myslím, že od té doby, co jsme odešli ze školy, jsem tě neviděla vstávat před sedmou," poznamenala a snažila se, aby její hlas zněl lehce.

"To proto, že jsi vždycky v práci před šestou, Hermiono. Mě jsi vždycky viděla jen o víkendech, kdy nemusím do práce." "A co?" zeptala jsem se. Harry se usmál. "Jsem bystrozrak. Moje směny začínají v osm. Ale co ty? Proč workoholik Grangerová spí až do tak nekřesťanské hodiny... půl osmé... v úterý ráno?"

"Buď zticha," okřikla ho tiše. "Zbyla v konvici nějaká káva?"

Popadl prázdný hrnek, cákl do něj trochu mléka a dolil. "Proč jsi tak potichu?"