Opatrovník [sevik99]

36. Ruka uvnitř klece

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad," zchladil Thomasovo nadšení. „To, že se minule chovala rozumně a pamatuje si, co jako vlkodlak dělala, je sice nezanedbatelný pokrok, ale neznamená to, že jsme skončili. Čekají nás ještě měsíce testů a teprve, když dopadnou dobře, budeme vědět, že je to bezpečné, že jí najednou nerupne v hlavě a nevrhne se na nás. Rozhodně si nehodlám vzít na svědomí, že vám přidělá pár dalších jizev."

„Já vím, že se to může zvrtnout, dokonce jsem byl jednou u toho," zvedl hrozivě poškrábaná předloktí, „ale to nemění nic na tom, že chci být s ní. Chci, aby věděla, že mi to nevadí. Před a po každém úplňku se mě straní, jako by byla malomocná. Jako by mohla za to, že ji ten zmetek pokousal. Není schopná pochopit, že mi nevadí, že je vlkodlak."

„Neměl byste tohle říct spíš jí?"

„Myslíte, že jsem to nezkoušel?"

„Já tu nesupluji manželskou, partnerskou ani jinou vztahovou poradnu. Já chci pouze dotáhnout výzkum do konce, zbavit se každoměsíční přítomnosti vlkodlaků ve svém domě, dřív, než tu někoho zakousnou, a upřímně, je mi úplně jedno, jaký dopad to bude mít na váš vztah."

„Hele, já jsem vám fakt vděčnej, že do toho investujete čas, hlavu a bůhví co ještě, ale trocha vstřícnosti by vás nezabila. Já po vás přece nechci, abyste jí za mě umluvil nebo umlátil kytkama, jen chci, abyste mi dovolil být tu s ní během úplňku."

„Hodláte strávit noc tím, že na ni budete koukat skrze mříže?"

„Mříže?! Vy ji tu držíte v kleci?"

„Ne. Já i má rodina natolik tužíme po tom stát se vlkodlaky, že nemám nic proti tomu, aby se mi po domě promenádoval divoký neovladatelný vlkodlak. Jistěže je v kleci. Pokud byť nepatrně pozměním recepturu, tak, dokud nemám jistotu, že se plně ovládá, začíná večery v kleci i Remus. To jedno extempore mi víc než stačilo."

„To děvče, Lara. Pořád tu bydlí?"

„Nedávno jsem ji adoptoval, takže ano, pořád tady bydlí."

„Tiana, ehm."

„Ne. Nekousla ji, jen vyděsila."

„To je dobře. Něco takového už by si asi neodpustila."

„Ale odpustila. Člověk si odpustí spoustu věcí, když musí. Když už se tu bavíme, plánujete s Tianou děti?" Thomas se zamračil a napřímil se v křesle.

„Plánujete mi udělat přednášku na téma dědičnosti lykantropie?!" ohradil se. Doma si toho užil dost od Tiany i od svých rodičů, kteří nikdy nepochopili, jak může milovat vlkodlaka, a ještě k tomu takového, který ho málem zabil.

„Ani v nejmenším. Jsem si jist, že rizika dědičnosti jste si dobře vědom. Řekněme, že si dělám menší soukromý výzkum a protože předpokládám, že Tianě by toto téma mohlo být nepříjemné, ptám se vás."

„Já chci děti, ona ne," připustil Thomas.

„Odůvodnila to nějak?"

„Co třeba tím, že nechce, aby se její děti měnily ve zrůdy stejně jako ona?" neodpustil si trochu sarkasmu.

„Takže, pokud by měla řekněme záruku, že vlkodlačí gen nepředá další generaci, změnila by názor?"

„Pravděpodobně, proč?"

„Začínám uvažovat, čemu se budu věnovat, až skončíme s tím lektvarem. Dědičnost lykantropie se právě dostala do užšího výběru."

„Ono by s tím vážně šlo něco udělat?"