Opatrovník [sevik99]

35. Svatba nesvatba

A/N: Pokud by tu byl někdo zběhlý v šlechtických titulech a kapitola by mu v tomto ohledu neseděla, dovolím si podat malé vysvětlení. Pokud jsem si to zjistila správně, uznávají ve Velké Británii (od spodu) tituly baron, hrabě (earl) a vévoda. Nepodařilo se mi dohledat, zda Sir je samostatný titul nebo zdvořilostní oslovení muže, který je nositelem některého z výše uvedených titulů. V této povídce slovo sir používám jako zdvořilostní oslovení šlechtice a nikoli jako titul. Dávám to sem, abyste se nedivili, že Goodroy je jednou sir a jindy baron.

Mužovo sevření povolilo a ona toho využila a s chutí m vrazila loket do břicha. Muž zaúpěl a sevřel ji pevněji. Určitě z toho budu mít modřiny, pomyslela si. Měla toho akorát dost. Jen co vystrčila nos ze školy, respektive ušla necelý blok, někdo se k ní na ulici přichomýtl a než stihla jakkoli zareagovat, přemístil se s ní pryč. Tady už na ně čekali další dva muži, kteří ji bleskově sebrali školní tašku i hůlku. Načež byla přivlečena sem. Evidentně na vlastní svatbu. Jediná věc, která jí trochu zvedala náladu, byla, že její potenciální manžel na tom byl s dobrovolností jen nepatrně líp než ona.

„Sešli jsme se dnes..."

„Byli jsme uneseni," opravila ho sarkasticky Lara a vysloužila si za to zacpání úst.

„Ehm. Sešli jsme se dnes, abychom spojili tohoto muže a tuto ženu ve svazek manželský. Ptám se Vás, pane Thomasi Vereforde, berete si zde přítomnu Elizabeth Greenovou dobrovolně?" otočil se oddávající na mladíka stojícího vedle ní. Vrhl po ní znechucený pohled a zarytě mlčel.

„Jistě že bere," odfrkl si vedle stojící muž, pravděpodobně jeho otec.

„A vy slečno Elizabeth Greenová, berete si zde přítomného Thomase Vereforda dobrovolně?"

„Beru," odpověděl za ni muž, který ji držel na místě a druhou rukou jí zacpával pusu.

„Tímto vás prohlašuji za ehm hm mh?!" vyvalil oddávající oči. „Tímto vás prohlašuji za hm hgrr?" zkusil to znovu.

„O co se tu snažíte?!" sykl na něj nenávistně sir Goodroy, který zatím stál nezúčastněně opodál.

„Ja ... Ja.... Já nevím. Nedokážu to říct," vykoktal překvapený oddávající.

„Prostě je oddejte!"

„Prohlašuji vás za hm gmh gr, za hm gmh hmg. To nejde. Nejde je oddat."

Goodroy něco zavrčel a postoupil ke stolku, kde ležely nějaké dokumenty.

„Jste Elizabeth Greenová, dcera Eleonory a Huga Valenceových?" točil se vztekle k Laře.

„A vy jste sakra kdo?"

„Baron Nathaniel Tobias Silasius Goodroy, otec té nezvedené nevděčnice, tvé matky."

„Greenová," sykla naštvaně. „A ani v nejmenším mě netěší."

„Odpovězte na otázku!" přikázal.

„Proč bych měla?" zeptala se bojovně. Vzápětí ji Goodroy udeřil hřbetem ruky do obličeje takovou silou, že by upadla na zem, kdyby ji muž za ní stále nedržel.

„Na drzosti si nevykej, ty malá potvoro. Budeš mi prokazovat patřičnou úctu a začneš s tím hned teď!"

„A proč bych měla?" sykla. Nedivila se, že její matka z téhle rodiny odešla. Docela živě si dokázala představit, že to své vydědění pěkně divoce oslavila. Záležet to jen na ní, nezůstala by v přítomnosti těchto lidí ani minutu.