Opatrovník [sevik99]

9. Kontrola

Domem se ozval pronikavý dívčí výkřik. Bylo to sotva pět minut poté, co se ten úředník ze sociálního odboru – pan Larent, který přišel zkontrolovat životní podmínky slečny Greenové – vydal s Larou na prohlídku jejího pokoje.

Severus vyběhl schodiště dřív, než Draco stihl udělat jediný krok. Rozrazil dveře do Lařina pokoje. Uprostřed místnosti stál zmateně se tvářící úředník ministerstva. V ruce svíral hůlku. Lary si všiml až na druhý pohled. Seděla na zemi vklíněná mezi skříň a noční stolek. Ruce si křečovitě tiskla k hrudi. Měla na sobě jen spodní prádlo a třásla se strachy. Trvalo mu sotva vteřinu uvědomit si, jakou nehoráznou pitomost ten ministerský poskok udělal.

„Vypadněte!" sykl na úředníka a odstrčil ho ke dveřím. Pomalu si klekl na podlahu a doslova centimetr po centimetru se přibližoval k vyděšené dívce. „Je to v pořádku, Laro. Už je to v pořádku. Nikdo ti neublíží," mluvil na ni potichu.

Tiskla se ke zdi, jako by jí chtěla projít. „Ne, ne, nechte mě," opakovala zoufale mezi vzlyky.

Dostal se k ní na dosah. Dívka však upírala vyděšený pohled přes jeho rameno na úředníka. Musel ji uchopit za ramena a zatřást s ní, aby ho vůbec vzala na vědomí.

„Laro?"

Schoulila se ještě víc do sebe. Ale už ho alespoň vzala na vědomí. Její oči nebyly jen vyděšené. Byly to oči štvaného zvířete zahnaného do kouta, odkud nebylo úniku. Těkala pohledem ze Severuse na úředníka a zase zpět. Severus se od ní odtáhl. Obrátil se čelem k úředníkovi. V očích měl tak zuřivý výraz, že Larentovi vypadla z roztřesených prstů hůlka. Severus ho chytil za klopy hábitu a doslova s ním rozrazil dveře, aby jím vzápětí mrštil o stěnu chodby. Draco uskočil a srážce s Larentem se vyhnul doslova o milimetry.

„Vyhoď ho!" štěkl na Draca Severus, než se vrátil do Lařina pokoje a bouchl za sebou dveřmi. Vzápětí si za to vynadal, když se Lara stáhla hlouběji za skříň. Došel doprostřed pokoje a klekl si na podlahu. Jeho výška mu sice pomáhala udržet si autoritu, ale teď byla dost na obtíž. To poslední, co chtěl, bylo dívku vyděsit ještě víc.

„Už je pryč. Nevrátí se. Jste v bezpečí," mluvil na dívku, která ho ustrašeně pozorovala. Pomalu popolezl o kousek blíž. Pořád byl od dívky asi dva metry. Nemohl se jí dotknout, ani kdyby se natáhl. Nechával jí prostor. Stáhl si z ramen hábit a podržel ho v prostoru mezi nimi, aby do něj mohla vklouznout. Zdálo se mu, že to trvá celou věčnost, než se dívka trochu odlepila od zdi. Už to chtěl vzdát. Tipoval to tak maximálně na minutu a půl, než ten hábit v natažených rukách jednoduše neudrží. Povzbudivě se na ni usmál. Dívka popolezla blíž. Přehodil jí hábit přes ramena a jemně ji přitáhl k sobě. Trochu sebou při jeho doteku trhla, ale víc se nebránila.

„Ššššš, už je to v pořádku," mluvil na ni. Dívka konečně přestala vzdorovat. Zachumlala se do hábitu a stulila se mu do náruče. Cítil, jak se jí ramena třesou vzlyky.

„Co se stalo? Co vám udělal?" ptal se potichu.

„Vyptával se.....spousty otázek.... jako by byl přesvědčený, že..... že mi ubližujete a jen hledal důkazy...... chtěl, abych se svlékla....... prý ví, že mám modřiny........ že prý mě bijete..... odmítla jsem...... vytáhl hůlku....... moje oblečení .... prostě zmizelo..... bylo pryč .... natáhl se ... natáhl se po mně..... natáhl......" vzlykala mu do hábitu.

„To bude dobré. Časem to bude dobré. Časem..." Hermiona potřebovala čas, spoustu času, než sebou přestala vyděšena cukat pokaždé, když se jí někdo nečekaně dotkl. Ale ani sedm let ji nedokázalo zbavit podvědomého strachu z cizích mužů. První ročník na Institutu dělala dva roky. Byla jedinou studentkou v oboru lektvary a historie mezi dvaadvaceti kolegy. Teorii sice mohla studovat dálkově, ale laboratorní práce musela odchodit. Trvalo jí skoro rok, než dokázala ve stísněné laboratoři vydržet celý den s tolika zástupci opačného pohlaví. Naštěstí měli profesoři pochopení a umožnili jí v následujícím roce laboratorní práce opakovat.