Opatrovník [sevik99]

38. Ples (část 1)

Cítila se nervózní. Ples sám o sobě sice nebyl špatný. Bylo tu překvapivě dost lidí, které znala z Bradavic nebo z Univerzity, takže si tu nepřipadala tak nepatřičně, jak se bála. Tancovala s Dracem a občas i se Severusem a pak jednou s Blaisem Zabinim, kterého jí Draco přestavil jako svého bývalého spolužáka a přítele. Kupodivu se ještě nestihla zesměšnit ani při tanci ani při společenské konverzaci s lidmi, které většinou neznala a kteří se neúnavně táhli za Severusem. Jeho pověst válečného hrdiny a mimořádně schopného mistra lektvarů v jednom z něj dělala jeden ze zlatých hřebů tohoto plesu. Rita Holoubková, nenápadně se plížící postraními salonky, byla asi jedinou osobou na plese, která se s ním nepokusila promluvit, nebo se s ním alespoň seznámit.

„Dobrý večer, doufám, že to pro vás není stejně úmorné jako pro mě," ozval se za ní hluboký dunivý hlas a ona se polekaně otočila.

„Dobrý večer pane," pozdravila Ministra kouzel Kingsleyho Pastorka a ustoupila kousek stranou, aby se mohl připojit k jejich čtyřčlenné skupince.

„Vědět, kdo tuhle tradici zavedl, tak ho asi vlastnoručně uškrtím," odfrkl si nepříliš společensky a vděčně přijal sklenku whisky, kterou odněkud vytáhl Severus, který si byl dobře vědom, že pokud jeho spolubojovník z řádu něco z duše nesnáší, jsou to alkoholová šidítka jako víno a šampaňské.

„Díky," usmál se na Severuse a kopl to do sebe. „Mám dojem, že ty plesy jsou rok od roku delší a nudnější."

„Bála jsem se, že to bude horší," poznamenala neprozřetelně Lara.

„V tom případě budete určitě tak laskavá a věnujete mi jeden tanec. Nerad bych si o sobě zase zítra v Denním věštci přečetl, že jsem feminofóbní a heterofóbní omezenec v jednom, nebo jak mě to loni Holoubková nazvala."

„Bude mi potěšením," odpověděla zdvořile. Když jí nabídl rámě a odváděl na parket, jen silou vůle potlačila zděšený výraz, když si uvědomila, že veškerý ruch v sále utichá a všichni přítomní na ně upírají zraky.

„Úsměv," připomenul jí Kingsley a počkal, až zaujme taneční postavení.

„Co kdybyste šli odpoutat pozornost," podíval se Severus významně na Draca. Draco se nejistě podíval na Hermionu. Nikdy s ní netančil, vlastně vyjma toho krátkého rozhovoru ve sklepě před bezmála šesti lety s ní nikdy ani nemluvil bez přítomnosti třetí osoby.

„Smím prosit," zeptal se a věnoval jí formální úklonu. Konec konců, všechno je jednou poprvé.

„Samozřejmě," věnovala mu jemný úsměv a nechala se odvést na parket. Cítila, že je Draco v její přítomnosti nervózní, ačkoli nikdy dost dobře nechápala proč. Teprve před pár měsíci jí došlo, že je přesvědčený, že jí musí připomínat jeho otce, nebo že ho dokonce musí vinit z toho, co se jí stalo. Položil jí ruku na záda tak jemně, jako by byla z papíru a ačkoli u něj nebyla dost blízko na to, aby ten tanec k něčemu vypadal, nepodnikl žádný pokus to napravit. Udělala to za něj.

„Já vím, že nejsi Lucius a nikdy jsi nebyl," řekla tiše, když se přitiskla k jeho tělu. Cítila, jak ztuhl, ale nehodlala přestat. Tohle si už jednou museli vyříkat a tady proto byla vhodná příležitost, když nic jiného, Dracovo skvělé vychování mu zabrání ztropit scénu a odejít dřív, než skončí. „Nikdy jsem tě nevinila z toho, co se stalo, ačkoli přiznávám, že v době, kdy mě věznil, jsem občas přemýšlela o tom, jestli víš, co dělá a co si o tom myslíš. Ale i když jsi byl na škole občas pěkný zmetek, tak jsem si tě nikdy nedokázala představit na jeho místě a můžeš mi věřit, že jsem se o to dost snažila."