Králova žádost

Kapitola 6

Během dne jsem se snažila vymyslet plán, jak z Jizelehenu dostat víc lidí najednou a nezpůsobit při tom nějaký velký povyk. Nejlepší by bylo je z něj dostat, tak aby si toho nikdo nevšiml, ale pochybovala jsem, že se to povede. Možná bude lepší použít fintu, kterou jsme s otcem několikrát využili. Přimíchat hlídačům uspávadlo do jídla nebo do pití, ale s takovou bych potřebovala člověka uvnitř nebo se sama stát vězněm. Navíc bylo i otázkou, zda by se mi povedlo dostat do blízkosti kuchyně nebo místa, kde připravují hlídačům jídlo a to jsem neměla zajištěné. S takovou by se z jednodenní rychloakce mohla stát mnohadenní a to jsem si nemohla dovolit.

Až do večera jsem se snažila přijít na nejlepší únikový plán, ale stále mi unikal. Naštěstí mě Kib nerušil, spíš to vypadalo, že sám nad ním přemýšlí.

Ráno jsem se vzbudila ještě předtím než byl úsvit slunce. Nechala jsem Kiba spát a posadila se na kámen. Tentokrát jsme spali na úpatí hory. Okolo nás byly samé stromy, ale povedlo se nám najít místo, kde nebyly tolik hustě u sebe, takže jsem se teď mohla kochat pohledem na to, jak zpoza hor na druhé straně cesty, která se nacházela pod námi, vychází slunce. Sledovala jsem, jak nebe postupně mění barvu. Jak černá ustupuje zářivějším a teplejším barvám.

Ohlédla jsem se, abych zjistila zda Kib pořád spí nebo ne. Ležel zabalený v mém plášti a spokojeně si něco zamumlal. Meč měl přitisknutý k hrudi. Stále jsem ho považovala za blázna, že sebou tahá něco co je pro něj tak důležité, ale dávalo to i smysl.

Ujistila jsem se, že jsem zády k němu a pak si stáhla oblečení, tak abych viděla zda se mi černé žíly rozšířily po těle nebo ne. Doufala jsem v to druhé, avšak mé prosby nebyly vyslyšeny. Už mi nedosahovaly jen k rameni, ale už zasahovaly do něj a několik z nich přesahovalo až na levou paži. Myslela jsem, že mám víc času, ale očividně jsem se mýlila. Bylo čímdál těžší odhadovat rozšíření žil i času, který mi po jejich objevení na těle zbýval, s tím jak jsem dospívala. V osmnácti se Strážcům jejich šestý smysl ustálí. Proto musí v osmnácti postoupit zkoušky, které určí jak moc jsou silní a jakou pozici v roli Strážce získají. Mě do osmnáctin zbýval necelé dva měsíce a všichni si mysleli, že brzo po nich zemřu. Jenže nikdo ani nedoufal, že se jich kdy dožiji. Opravdu jsem žila podle přísloví jako by byl zítra tvůj poslední den, jelikož u mě to hrozilo.

„Už jsi vzhůru?" Rychle jsem si upravila oblečení a otočila se na Kiba, který se už stihl posadit a nyní se protahoval. Natáhla jsem se pro vak s věcmi a vyhrabala z něj poslední kousek chleba. Brzo budu muset někde doplnit zásoby, protože bez jídla dlouho nevydržíme, obzvlášť pokud nás bude víc než jen dva. Mě samotné by zásoby získané v Septumu vystačily, ale kdo měl počítat s tím, že se ke mně Kib přidá?

Hodila jsem Kibovi jeden ze zbylých kousků a sama se do svého zakousla. Podívala jsem se k nebi. Kouzlo úsvitu, pominulo, takže nebyl žádný důvod déle setrvávat na místě. Zvedla jsem se ze země a oprášila si oblečení.

„Jdeme," zavelela jsem a nečekala, než se Kib zvedne ze země nebo nají, ale rovnou zamířila k Jizehelenu. Stále jsem nevěděla, jak nejlépe osvobodit jeho přátele, takže budu muset asi improvizovat. To mi stejně vždy šlo nejlépe.

„Takže jaký je plán? Snažil jsem se na něco přijít, ale nic o tom táboře nevím, takže budu muset doufat, že víš co děláš," řekl Kib, když mě dohnal a ukusoval chleba, který jsem mu hodila. Počkala jsem až sejdeme z kopce na cestu, která vede přes zdejší hory, ale dá se z ní odbočit k Jizehelenu.

„Pracuje se na něm," odpověděla jsem mu. Nemohla jsem mu přece říct, že žádný nemám a budu improvizovat. Ne to jsem vážně nemohla.

„Jak to myslíš, že se na něm pracuje?" Povzdechla jsem si a protočila oči. Začínala jsem si vzpomínat, proč radši cestuji pěšky sama. Zajímalo by mě, jestli je už pozdě na to to otočit a nechat generála jeho osudu.