Králova žádost

Kapitola 24

Probral mě nějaký zvuk a když jsem se rozhlédla po okolí, došlo mi, že už nejsem ve člunu, ale v otcově kajutě na lodi. Za okny svítilo slunce a v místnosti jsem se nacházela pouze já. Že bych ve člunu usnula a probrala se až teď? To jediné mi dávalo smysl.

Odkryla jsem kožešinovou přikrývku, kterou jsem byla přikrytá a zjistila, že na sobě mám jen noční košili. Podrbala jsem se na hlavě a uvažovala pokolikáté se mi už stalo, že jsem po užití své moci usnula. Přišlo mi, že to bylo čímdál častější a to mě děsilo.

Přestala jsem se válet v posteli a vstala. Přešla jsem k toaletnímu stolku, kde byla ve velkém kovovém džbánu voda. Nalila jsem trochu z něj do mísy a pořádně se omyla. Osušila jsem si obličej ručníkem, který ležel vedle mísy a následně přešla k truhle u postele, v které jsem měla své věci. Našla jsem své oblíbené oranžové oblečení, které jsem nosila pouze na lodi a oblékla se do něj. Jednalo se o oděv, kdy mi vrchní část těla zakrývala látka přes prsa, ale břicho a ruce jsem měla zakryté pouhým průsvitným šifónem. Spodní část oděvu tvořily opět černé kalhoty a oranžová sukně, kdy vepředu mi dosahovala pouze po kolena, ale vzadu mi zakrývala celé nohy. Obula jsem si boty a rozpustila si vlasy, abych si mohla přes čelo uvázat šátek stejné barvy, v jaké bylo oblečení, s korálky. Ještě jsem si kolem pasu připevnila pásek s dýkou a byla jsem hotová. Teď jsem si nepřišla jako cestovatelka, ale jako dcera piráta, kterou jsem i byla.

Když jsem svůj vzhled kontrolovala v zrcadle, zahlédla jsem v jeho odraze ležet na otcově stole talíř s něčím co vypadalo jako buchta. Rychle jsem ke stolu došla, nejen proto, že jsem měla děsný hlad, ale taky proto, že jsem byla zvědavá co to je. Jednalo se o borůvkovou buchtu. Rychle jsem ji snědla a následně vyšla ven z otcovi kajuty, abych zjistila, co byl ten hluk, který mě vlastně vzbudil.

Jen co jsem prošla dveřmi, musela jsem rychle uhnout, jinak by do mě narazil jeden z otcových mužů. Konečně mi došlo, co za zvuky to bylo. Prosmyčkovala jsem kolem dvou mužů, kteří mezi sebou bojovali beze zbraní a rychle si stoupla na schodiště vedoucí k zádi, odkud jsem měla krásný výhled na otcovu posádku, kdy se proti sobě cvičili v boji jeden na jednoho beze zbraně. A ještě k tomu větišna z nich byla do půl těla nahá. Tomu říkám krásné uvítání po probuzení.

„Dobré ráno, ospalče!" otočila jsem se za Miřiným hlasem a našla ji sedět na dřevěném zábradlí, které bránilo, aby kdokoliv přepadl ze zádi dopředu. Divila jsem se, že kormidelník se nedíval po ní, ale sledoval moře před sebou.

„Dáš si?" zeptala se mě Mira a nadzvedla ruku, v které držela skleněnou láhev. Mohla jsem jen hádat zda je v tom rum nebo jiný alkohol. Rozhodně jsem nebyla proti.

Schody jsem skoro vyběhla a přisedla si na zábradlí za ní. Díky bohům bylo široké a pevné, jinak bych se bála zda nás vůbec udrží. Mira mi podala láhev a sama se ze své napila. Následně si poupravila velký černý klobouk s orlím brkem, tak aby zpod něj líp viděla na cvičící muže.

Pousmála jsem se nad jejím chováním. Vůbec se nezměnila a to jsem na ní měla ráda. Napila jsem se z lahve a zjistila, že jsem se nemílila. Hořká tekutina, kterou rum byl mi zaplnila ústa a spalovala hrdlo, když jsem polkla. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a užívala si, že nemusím už nic řešit. Mým jediným problémem nyní mohl být otec a kázání, které mohu dostat, a taky jsem musela vymyslet dobrou pomstu pro Koba.

„Kde máš bráchu?" zeptala jsem se jí. Mira namířila ukazováček k provazovým příčkám aniž by spustila svůj hladový pohled ze cvičících se námořníků. Následovala jsem její prst a našla Koba, jak se jednou rukou přidržuje lana, zatímco jednou nohou stojí na okraji lodi. Stál tam vykloněný k moři a nejspíš si vychutnával plavbu. Až dopiji láhev, o kterou se se mnou Mira podělila, taky si najdu místečko, kde si budu moct v klidu vychutnávat plavbu na moři. O jednom takovém místě jsem moc dobře věděla.