Králova žádost

Kapitola 16

Zatímco jsem přeskakovala ze střechy na střechu, vzpomněla jsem si na své dětství na otcově ostrově, kdy jsem se s Mirou a Kobem honili. S Kobem jsme nikdy neměli problém utíkat po střechách, ale Mira to nesnášela. Zajímalo by mě co ti dva teď dělají.

Když jsem se dostala na střechu Rhodenova obchodu s bylinkami, přikradla jsem se ke střešnímu oknu a nakoukla do místnosti, kterou Rhoden používal jako svou studovnu. Rhoden stál zády ke mně u knihovničky, kde četl nějakou knížku. Počkala jsem až odešel do vedlejšího pokoje, který sloužil jako ložnice a následně jsem pomocí paklíčů odemkla zámek okna a otevřela ho. Vskočila jsem opatrně dovnitř a zavřela za sebou okno.

„To sis už odvykla chodit hlavními dveřmi, že se ke mně vždy dostáváš oknem jako nějaký zloděj?" ozval se za mnou hluboký mužský hlas. Otočila jsem se a setkala se se špičkou ostří. Nadzvedla jsem obočí. Nebylo už ohrané vytahovat na mě meč?

„Donesl by zloděj čokoládové taštičky?" řekla jsem mu a odvázala si váček s nimi od opasku. Hodila jsem mu ho a Rhoden se rozesmál. Chyběl mi jeho smích, který byl tak nakažlivý.

„Asi bych měl být poctěný, že jsi ochotná se se mnou dělit o své sladké," odpověděl mi a schoval meč zpátky do pochvy. Usmála jsem se na něj a šla se posadit ke stolu, na kterém byla konvice s čajem. Rozlila jsem čaj do dvou šálků a jeden hned vypila, zatímco druhý jsem dala na opačnou stranu nízkého stolu, kde se Rhoden posadil. Nalila jsem si nový pohár čaje a prohlédla si Rhodena. Vůbec se za tu dobu, kdy jsem ho viděla naposledy, nezměnil. Stále nosil hanfu. Tentokrát měl na sobě takovou, kdy se látka měnila z černé na bílou a dlouhé hnědé vlasy měl rozpuštěné. Jen několik předních pramenů měl stažených dozadu a připevněné jednoduchou bílou vlásenkou. Vypadal jako cizinec z východu, nikoliv jako Arkádijec. Za ten fakt mohlo i to, že jeho matka nebyla Arkádijka, ale Čilianka z východu, která se do Věže dostala díky svému šestému smyslu, když byla malá.

„To bys měl. Jsi jediný, kterému to dovolím," odpověděla jsem mu a vzpomněla si na naše společné chvíle ve Věži, dokud jsme ji oba neopustili. Tedy, dokud ji Rhoden neopustil navždy. Byl můj jediný pravý kamarád ve Věži. Možná to bylo tím, že jeho šestý smysl byl poničený jako můj a ostatní se ho báli a stranili se mu ze strachu, že z nich vysaje jejich šestý smysl. To byla jeho kletba. Neměl vlastní šestý smysl, ale získával ho od těch, kdo ho měli. Nebo za to mohla chvíle, kdy jsem mu namalovala obrázek, když byl smutný. Ať už jsme se spřátelili jakkoliv, bylo to jedno. Hlavní bylo, že jsme byli stále dobrými přáteli, ať jsme se nacházeli kdekoliv.

„Vědět to Mira s Kobem, tak si mě podají co?" zeptal se pobaveně a otevřel váček s taštičkami. Položil ho doprostřed stolu. Počkala jsem, dokud si nevzal první sousto a pak jsem si vzala hned dvě taštičky, do každé ruky jednu. Rhoden se pobaveně zasmál.

„To rozhodně, ale neboj nedala bych tě," odpověděla jsem mu a dala si taštičku do pusy. Jen co jsem ji rozkousla, vytekla mi do pusy trocha čokolády. Slastně jsem přivřela oči a nechala se unášet tou skvělou chutí. Ten kdo vymyslel pokrmy jako tento byl génius.

„Knihu z Věže pro mě asi nemáš co?" zeptal se mě Rhoden a já otevřela oči. Rychle jsem dokousala své sousto a spolkla ho, abych nemusela mluvit s plnou pusou.

„Měla jsem, ale stala se taková malá nehoda, při které jsem ji vykoupala ve vodě," přiznala jsem mu a vzpomněla si na to, jak jsem Kiba zachránila z vězení. Když jsem tehdy skočila do vody, abych nás dostala z města pryč, zapomněla jsem co všechno mám ve vaku i na knihu, kterou jsem z knihovny ve Věži natajno vynesla a chtěla ji dat Rhodenovi. Zvláštní, obvykle jsem dárky pro něj střežila jako oko v hlavě.