Králova žádost

Kapitola 1

 Odložila jsem štětec a odsunula židli dál od plátna, abych si prohlédla svou práci. Doufala jsem, že se otci můj dar k jeho narozeninám bude líbit. I když jsem místo zvané Šest hor malovala z paměti, myslím, že se mi malba povedla. Šest hor. Místo, kde se otec s matkou poprvé potkali a taky jedno z míst, kam mě matka vzala. Možná bych i jí mohla namalovat stejný obraz, aby mohli s otcem nejen vzpomínat na místo, kde se do sebe zamilovali, ale mohli ho i vidět. Jenže teď se mi pro ni nic malovat nechtělo.

Slyšela jsem, jak se dveře od mého pokoje vedoucí na terasu otevřely a ani jsem nemusela hádat, kdo to je. Ucítila jsem vůni borůvek a čerstvého pečiva. Jak podlé chtít mě uplatit sladkým.

Otočila jsem se na židli a vzala do ruky hadr, do kterého jsem otřela štětec.

„To sladké je jako úplatek nebo odpustek?" zeptala jsem se matky a podívala se na ni.

„Obojí?" navrhla a odložila talíř s borůvkovými koláčky na stůl, na kterém byla karafa s vodou a skleničky. Chtěla jsem se na matku zlobit, že jsme dnešek nestrávili tak, jak bylo v plánu. Jenže jak se člověk mohl zlobit na někoho jen proto, že dává přednost své práci než času stráveném s dcerou. Zvykla jsem si na to, že čas strávený s matkou je pro mě vzácností a to taky nebylo to co mě trápilo.

„Proč nepřišel rovnou za mnou?" zeptala jsem se matky rovnou a šla si sednout ke stolu, abych si dala koláčky dokud jsou čerstvé. Už jen z jejich vůně se mi sbíhaly sliny.

„Zase jsi poslouchala za dveřmi?" Za dveřmi ne, ale za stěnou, avšak o téhle tajné chodbě ve Věži se mi matce říkat nechtělo. Buď o ní věděla a myslela si, že o ní nikdo jiný neví nebo o ní nevěděla a já ji mohla nadále využívat v případech krajní nouze. Matka na mě vrhla káravý pohled, i když tušila, že to je zbytečné. Svých zvyků se prostě nezbavím. Jak často říkali ostatní obyvatelé Věže, povahou jsem byla po otci, ale vzhledově po matce.

„Proč mu prostě nepošle zprávu, aby se i s doprovodem vrátil do hlavního města, že s ním chce mluvit?" zeptala jsem se matky, jelikož mi stále nešlo do hlavy, proč mě do toho chtěl král zatáhnout, když nemusel. Matka si sundala opasek s mečem a opřela ho o stůl předtím než si sedla na židli. Přisunula jsem si talíř s koláčky blíž k sobě. Rozhodně jsem nebyla v náladě, kdy se mi chtělo dělit. Matka se pobaveně pousmála nad mým gestem a nalila si do sklenice vody.

„Posla se zprávou by mohl někdo zabít a zpráva by se k němu nemusela dostat." Odfrkla jsem si. To mě taky napadlo, ale pořád tu byly lepší možnosti než já.

„Tak proč ho nevyzvedne někdo ze Strážců?" Nechtěla jsem přijít o čas, který jsem mohla strávit s matkou, než zase odjedu s otcem pryč. I když byla hlavou Strážců a měla mnoho povinností, vždy když jsem pobývala ve Věži našla si na mě čas. Bylo to něco jako nepsaná dohoda mezi mnou, jí a otcem.

„Věštkyně si to nepřeje. Předtím než jsme se spolu sešli, mluvil s ní." Podzvedla jsem obočí a dala si do pusy další z koláčků. To že Strážci skoro málokdy opouští hlavní město není nic neobvyklého, ale to že Věštkyně nechce, aby Strážce splnil něco pro krále už neobvyklé je. Ano Strážci jsou sice loajální jen vůči Věštkyni nikoli králi, ale za dobu co ve Věži žiji, jsem nikdy nezažila, aby Věštkyně odmítla k něčemu zapůjčit jednoho ze Strážců králi. Tohle už bylo podezřelé, pokud tedy.

„Co viděla?" zeptala jsem se matky. V tmavě modrých očích jí blýsklo pobavení.

„Mé dceři prostě nic neunikne, co?"