Králova žádost

Kapitola 10

Přes den jsem si vyřídila všechno potřebné k tomu, aby můj plán na další den vyšel a taky doplnila zásoby na cestu do Koptemu a večer jsem přesně podle očekávání vyprávěla dětem o svém cestování a zážitcích z něj. Tentokrát se připojila i většina dospělých obyvatel vesnice a já si užívala jejich společnost. Nikdo to neřekl nahlas, ale věděla jsem, že se se mnou takto loučí. Snad každý ve vesnici věděl o mém daru i o tom, co mi způsobuje, když ho použiji příliš nebo naopak vůbec. Na ostrově Skira byla moje pokrevní rodina, ale zde pobývala má druhá rodina.

Možná proto jsem cítila jistou prázdnotu a smutek, když jsem si balila věci a naposledy si prohlížela pokoj. Nejspíš to bylo naposledy, co jsem v něm pobyla a použila zdejší věci. Zavázala jsem si vak a hodila si ho přes rameno. Před chvílí teta předala falešným Minejským vojákům Kibovi přátele až na nejmladšího člena jejich skupiny, který se jmenoval Arís. Museli jsme dopřát vojákům náskok než se vydáme za nimi, takže jsem měla čas si ještě dobalit věci, zatímco Kib s Arísem nejspíš už netrpělivě přešlapovali na cestě z vesnice, zatímco na mě čekali.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a snažila si vybavit pokoj, i když jsem se v něm nacházela. Když jsem si byla jistá, že si ho pamatuji přesně takový jaký je, otevřela jsem oči a došla až ke dveřím. Bylo na čase odejít.

Prošla jsem dveřmi ven a málem narazila do dívky, která měla na tváři nadšený výraz a na zádech hnědou brašnu.

„Dobré, stihla jsem tě," vydechla zadýchaněc. Zmateně jsem se na ni podívala.

„Proč? Chtěla ses snad rozloučit jako první?" zeptala jsem se jí a snažila se znít bezstarostně a šťastně, i když uvnitř jsem cítila smutek a bolest z odchodu. Kdybych mohla, strávila bych zde víc času nebo bych se sem pak z Koptemu vrátila, ale to nešlo. Navíc jsem ještě před svými narozeninami chtěla vidět svého otce, a nebo v tom lepším případě doplout zpátky na Skiru a pobýt tam do svých narozenin se svou rodinou.

„Ne. Jdu s tebou," řekla rozhodně Dru a chytila se popruhů brašny. Zůstala jsem stát na místě a vytřeštila na ni oči. Kdy k tomu šílenému nápadu přišla? Dokud děti nedosáhly sedmnáctin nebylo jim samotným dovoleno opouštět vesnici na delší dobu, obzvlášť cestovat. Navíc předtím musely dokázat radě starších, že se o sebe dokážou postarat a nezpůsobí vesnici problémy. Pokud by odešli i přes jejich zákaz, nesměli by se do vesnice už nikdy vrátit. Takové zde platilo pravidlo. A Dru byla ještě k tomu učednice léčitelů a ti museli složit zkoušku svých znalostí, aby mohli následně odejít a pomáhat lidem. Kdysi jsem jí sice řekla, že se mnou bude jednou cestovat, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mnou bude chtít cestovat v tu nejméně vhodnou dobu.

„Nejdeš."

„Ale ano, jdu," přela se se mnou. Na tohle jsem neměla ani náladu ani čas. Za jiných okolností, bych se s ní přestala přít a vzala ji sebou, ale tentokrát jsem si nemohla dovolit mít sebou dalšího člověka. Už tak bylo obtížné dopravit pět vojáků zpátky do Arkádie a ještě sebou mít ji? Ani nápad.

„Dru je to nebezpečné. Nikam nejdeš, navíc jsi nesložila zkoušky. Když teď odejdeš bez svolení už se nebudeš moct vrátit," snažila jsem se ji přesvědčit. Jenže tahle černovláska, která byla jen o pár centimetrů menší než já se na mě zamračila až tak, že se jí skoro spojily obě obočí v jedno.

„Slíbilas to. Slíbilas, že s tebou budu moct cestovat." Přitiskla jsem si ruku na oči a počítala do pěti. Kdo měl vědět, že když vypustím z úst nápad, který bychom jednou mohli provést, bude to ona považovat za slib. Já tedy ne.

„Příště, Dru. Příště spolu opustíme vesnici dohromady i se svolením rady starších," snažila jsem se ji přesvědčit, když trvala na tom, že spolu budeme cestovat. I když byla Dru sirotek, její rodinou byli obyvatelé vesnice a musela se držet jejich pravidel. Kdyby se jednou chtěla vrátit, potřebovala k tomu svolení rady starších.