Králova žádost

Kapitola 15

Naštěstí jsme to do Koptemu stihli před setměním a to jen díky tomu, že jsem si prosadila jedinou pauzu, kdy jsme pojedli něco na oběd, jinak jsem jim nedovolila odpočívat. Až se ubytujeme v hostinci budou moct odpočívat dle libosti a já si hodím koupel, jelikož jsem už začínala zapáchat.

Stáhla jsem Dru na kraj hlavní cesty, aby do nás někdo nenarazil a sundala si vak z ramene. Vytáhla jsem z vaku šátek se schovanými bylinkami, které jsem cestou do Jizehelenu nasbírala a dala jí ho.

„V severní části města je obchůdek s bylinkami. Zanes to tam a prodej tamějšímu obchodníkovi tyto bylinky. Až tak uděláš vyhledej hostinec U růžového květu. Najdeš nás tam ubytované," řekla jsem Dru. Viděla jsem, jak se nadechuje, aby něco řekla. Zvedla jsem jedno obočí a vyzývavě se na ni podívala. Jestli se chtěla hádat nebo něco namítat měla smůlu. Znala jsem zde lidi, kteří ji dovedou do vesnice místo mě, zatímco já bych pokračovala s Kibem a jeho přáteli dál.

„Dobře," vydechla nakonec. Věnovala jsem jí povzbuzující úsměv.

„Alriku, Arísi, jděte s ní," vyzval Kib své přátele, když se Dru chystala rozejít pryč od nás.

„Rozkaz, veliteli," odpověděli mu a každý se postavil z jedné strany vedle Dru. Když teď rozdělíme naši skupinku na dvě menší, tak budeme méně nápadní, což rozhodně nebude na škodu.

Sledovala jsem, jak Dru s Alrikem i Arísem mizí mezi lidmi po hlavní ulici pryč od nás. Chvíli jsem počkala, a pak se vmísila do davu lidí, kteří se po ulici procházeli. Po cestě jsme míjeli nejrůznější stánky s jídlem a já odolávala nutkání si něco sladkého koupit. Jenže předtím jsem musela koupit něco jiného, abych se vyhnula problémům, které tu na mě od poslední návštěvy města čekaly.

„Počkejte tu na mě a nenechte se zatknout," řekla jsem Kibovi, Damienovi a Torikovi před obchodem s oděvy. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se po figurínách se šaty i vnitřku obchodu. Byly tu asi čtyři zákaznice. Dle jejich oděvu jsem mohla soudit, že pocházely z majetných rodin. Prohlížely si zrovna nějaké látky, které jim jedna ze dvou prodavaček ukazovala.

Obvykle jsem do takových obchodů nevítala hned ze dvou důvodů. Kvůli pohledům, které mi ženy věnovaly jako bych byla něco méněcenného a taky proto, že jsem šaty nesnášela. Avšak, pokud jsem se chtěla vyhnout problémům, musela jsem se z Fí změnit na lady Loriet a ve vaku jsem k mé smůle žádné honosné šaty neměla.

„Přejete si?" zeptala se mě mladá dívka, která mohla být jen o něco starší než já. Blond vlasy měla zapletené do copu okolo hlavy a pod zelenými šaty se jí vzdouvalo těhotenské bříško. Chudák holka. Nedokázala jsem si představit, že bych já jen už za rok či dva měla být těhotná.

„Ano. Ráda bych ty tyrkysově modré šaty a k nim ten brokátově modrý plášť," odpověděla jsem jí a ukázala prstem na figurínu s šaty. Možná mi budou trochu delší, ale aspoň skryjí mé ošoupané kožené boty, jelikož ty jsem opravdu nechtěla měnit za nepohodlné střevíce.

„Odpusťte, že se ptám, ale máte peníze?" zeptala se mě opatrně dívka a ruku si položila na vypouklé břicho jako bych ji do něj snad chtěla každou chvíli bouchnout. Očekávala jsem takovou otázku přesně ve chvíli, kdy si mě celou prohlédla. Věděla jsem, že můj oděv zde není obvyklý a musím vypadat spíš jako neurvalec a tulačka než cestovatelka, ale tento styl z východu jsem si prostě oblíbila pro jeho jednoduchost a praktičnost.

Stáhla jsem si vak z ramene a pak v něm zalovila, dokud jsem nenašla váček s penězi. Podala jsem jí ho a dívka se podívala kolik je uvnitř peněz. Rozhodně jich tam nebylo tolik, aby to změnilo její smýšlení o mě, ale bylo jich tam dost na nákup oděvu. Vsadila bych boty, že mi tam zbude i několik peněz i na pozdější nákupy.