Králova žádost

Kapitola 19

Zatímco Kib a jeho přátelé chystaly místo k táboření, Dru si přisedla vedle mě a přehodila mi přes ramena svou deku. Nic jsem nenamítala, jen abych ji neurazila, ale pravdou nakonec bylo, že i když jsem na sobě měla plášť a deku, nebylo mi vedro, spíš příjemně teplo. Opřela jsem se bokem o Dru a položila si hlavu na její rameno. Sledovala jsem, jak Arís rozdělává oheň a Alrik napichuje nějaké maso na klacek. Torik chystal místo na spaní a Kib s Damienem přinesli z kraje tábořiště tři velké klády, které položili poblíž ohně. Bála jsem se, že se o mě budou strachovat, poté co jsem omdlela. Nebo že budou naštvaní, že jsem jim lhala, ale teď tak nikdo z nich nepůsobil. Hleděli si své práce a my s Dru jen seděli opodál a pozorovali je. Začínala jsem se cítit špatně, že jim nijak nepomáhám, na druhou stranu mě stačilo ke spokojenosti málo. Nepotřebovala jsem rozdělávat oheň ani jíst opečené maso. Ne když jsem cestovala. Vlastně byla skoro jediná věc, která mi stačila ke spokojenosti.

„Asi jste sebou nevzali žádné cukroví nebo nějaké sladké pečivo, co?" zeptala jsem se Dru a protáhla obličej, když mi došlo, že jsem si do svého vaku sama nic takového nezabalila, když jsem mohla. V hostinci jsem mohla o cukroví požádat někoho z obsluhy, ale zapomněla jsem. Jak bych si teď jen dala nějaký slaďoučký bombón, co by se mi rozplýval na jazyku.

„Málem jsi umřela a místo toho, abys mě požádala o nějaký lék, který ti pomůže, tak se mě ptáš na sladké?" podivila se skoro až uraženě Dru. Zvedla jsem svou hlavu z jejího ramene a unaveně se na ni podívala. Mělo cenu hádat se s ní, že mi žádný lék nemůže pomoci?

„Ale neumřela jsem," připomněla jsem jí to hlavní a usmála se na ni. Stále jsem byla tady. Dýchala, smála se, cítila. Byla jsem naživu a na tom jediném záleželo.

„Já to nechápu. Jak to všechno můžeš tak zlehčovat?" zeptala se mě zmateně Dru. Pousmála jsem se, jelikož hodně lidí nechápalo moji povahu. Označovali mě jako podivínku. Dívali se na svět a lidský život jinak než já. Bylo mi jedno, za koho mě považují a co si o mě myslí. Hlavní bylo, co si o sobě myslím já sama a lidé, na kterých mi záleží.

„Měla bych být spíš vážná, uzavřená a nepříjemná, Drusello?" navrhla jsme jí a oslovila ji jejím celým jménem, které nesnášela, a proto si nechala říkat jen Dru.

Dru se zamračila a chtěla mě praštit rukou. Uhnula jsem jí, shodila ze sebe deku i plášť a rychle se postavila, když udělala to samé a začala se za mnou hnát.

„Jsi děsná, Fí!" okřikla mě, když mě nemohla chytit, zatímco jsme pobíhali po tábořišti. Smála jsem se z plných plic a několikrát jí dala falešný pocit toho, že mě už má, když jsem jí uhnula a rozeběhla se na opačnou stranu. Tohle mi tak moc chybělo.

„Já tě vážně nechápu," prohlásila odevzdaně, když se zastavila, ohnula se v pase a zhluboka oddechovala. Zůstala jsem stát na místě a zhluboka se nadechla podvečerního vzduchu. Bylo jen otázkou času než se obloha zatáhne a slunce na obloze nahradí měsíc s hvězdami.

Vzhlédla jsem k obloze a natáhla k ní ruce. Slyšela jsem o Strážcích, kteří byly natolik silní v ovládání vzduchu, že se s pomocí své moci dostali až k obloze a dotkli se jí. Jenže to byly jen povídačky. Pochybovala jsem, že na nich bylo něco skutečného, avšak ani to mě neodradilo od uvažování nad tím, jaké by to bylo dotknout se mraků a oblohy.

„Vypadáš, že už je ti lépe," ozval se kousek ode mě Kibův hlas. Zadívala jsem se směrem, odkud jsem ho slyšela a všimla si, jak jde směrem ke mně s mým pláštěm v ruce. Stále byl tak starostlivý, až jsem začínala přemýšlet, zda za jeho chováním nejsou nějaké postranní úmysly.