Králova žádost

Kapitola 26

Otcova loď sice nebyla největší z celé naší pirátské flotily, za to měla spoustu tajných míst, kde se dalo schovat nebo míst čistě pro mě. Většinu z těch míst jsem poslední dva dny využívala ani nevím proč. Možná proto, že jsem měla divnou náladu nebo proto, že jsem se chtěla vyhnout Kibovi či jeho kamarádům nebo své rodině? Netušila jsem. Jediné co jsem věděla bylo, že chci být sama, neřešit žádnou královskou politiku ani to co by mohlo být. Chtěla jsem si užívat přítomnost, ale čím blíž jsme byli královskému městu, tím víc mě trápila jediná otázka. Co budu dělat, až se tam Kib dostane. Odpluji s otcem na náš ostrov nebo zůstanu ve Věži s matkou. Nebo bude lepší zase se vypravit někam na cestu a až zemřu nikdo se o tom nedozví a oni tak budou mít naději, že někde stále žiji? To byla hloupost. Došlo by jim, že jsem mrtvá a ještě by je mrzelo, že se mnou nemohli být poslední chvíle.

Povzdechla jsem si a položila si hlavu na ruce, kterými jsem se dotýkala okraje lodě. Zadívala jsem se na mořský obzor před námi a zaposlouchala se do hučení vody, kterou loď prorážela při svém plutí. Výhodou sedět ve výklenku na přídi, mělo jedinou výhodu. Nerušený výhled na moře bez toho aniž bych se dívala na posádku. Dívala jsem se dopředu na to co na nás čeká ne na to co bylo.

Ač jsem se snažila nevnímat pohledy, které se do mě ze zbytku lodi zabodávaly, bylo to těžké. A to jsem ani neseděla na stěžni na přídi, jak jsem měla jako malá ve zvyku. Otec místo toho, aby mě stále napomínal, že tam nemám sedět, že je to nebezpečné, nechal loď upravit tak, abych tu měla výklenek, v kterém můžu sedět. A stejně mě teď bedlivě sledovali. Jenže se mi nechtělo schovávat v podpalubí. Chtěla jsem se vyhřívat na slunci, které před chvílí vyšlo a sledovat, jak se blížíme k hlavnímu městu. Jen co tam dorazíme, dopraví otec ke králi Kiba v jedné z beden, aby se ho cestou tam nepokusil ještě někdo zabít společně s jeho kamarády. Právě proto bylo i na palubě tak živo. Chystali bedny, do kterých je schovají.

„Nevěřila bych, že to řeknu, ale už mě štve vidět tě tu chodit jako tělo bez duše. Mám radši když pobíháš po palubě a dobíráš si ostatních." Otočila jsem se na Miru, která se opřela o rám lodi vedle mého výklenku.

„Jen přemýšlím," svěřila jsem se jí a odvážila se pohlédnout k bednám. Arís zrovna zkoušel zda se vejde do té nejmenší. Vzpomněla jsem si, jak jsem je propašovala do Tyrisu schované v kozlíku od povozů. Teď si zase budou hrát na schovávanou. Něco na tom bylo vtipné, ale ani to mě nedonutilo se pousmát.

„Děsivé. Obvykle když přemýšlíš přijdeš pak s nějakým šíleným nápadem. Třeba s tím, jak ode mě získat zpátky svůj luk." Tentokrát jsem se pousmála, když jsem slyšela Kobova slova plné výtky. Přesedla jsem si tak, abych seděla zády k zábradlí od lodi a měla plný výhled na palubu a na ně dva, kteří stáli každý po jedné straně vedle mě. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a opřela si o kolena hlavu.

„S tím nápadem přišla Mira. Já se jen přidala," odpověděla jsem mu. Kob jen zavrčel a podrbal se rukou na odhalené hrudi, kde byly stále narůžovělé pupínky od třapivky. Sice si je mastil mastí od Er Xi a nenosil žádnou košili, jen rozepnutou hnědou vestu, aby se mu líp hojily, ale bude ještě nejmíň týden trvat, než účinky třapivky pominou. Do té doby ho to bude ještě svědit. Dobře mu tak zlodějíčkovi malému. Měl si vybrat někoho jiného, komu vezme jeho věc.

„Ale bylo to účinný a ty jsi nebyla proti," protestovala Mira, aby veškerý bratrův hněv neschytala jen ona. Jen jsem pokrčila rameny a nijak to nepopřela.

„Půjdeš s otcem předat je králi?" zeptala se mě zničeho nic Mira. Sledovala jsem, jak se Alrik o něčem baví s Torikem, zatímco Damien se bavil s jedním členem posádky nad jednou z beden. Kib stál opřený o hlavní stožár a pozoroval dění okolo sebe. Teď už i on věděl o tajemství, které jsme s otcem střežili a já mohla jen hádat, jak se rozhodne po příjezdu do města. Až se potká se svým otcem a převezme roli prince. Určitě ji převezme. Bylo to moudřejší než se honit za nějakými magickými klíči po království.