Králova žádost

Kapitola 11

 Sledovali jsme stopy po cestě, dokud nezmizely. Zastavila jsem se na místě a hledala zlomené větvičky nebo jiné známky toho, kudy mohli jít. Tentokrát to byl Arís, který našel koňský trus mimo cestu. No každá stopa je jiná. Vydali jsme se tedy tím směrem a cestou narazili i na pošlapanou trávu a zlomené větvičky od keřů.

Chytila jsem oba za paže, když jsem zaslechla hlasy. Nejspíš jsme byli poblíž jejich táboru. Zadívala jsem se přes koruny stromů k nebi. Soumrak byl ještě daleko, mohli pokračovat, pokud chtěli získat náskok, tak proč se už chystali utábořit? Skrčila jsem se a stáhla ty dva sebou. Po čtyřech jsem dolezla k místu, odkud jsem viděla na jejich tábor.

Byli na prostranství, kde bylo méně stromů i keřů. Dva z vojáků sundávali z koní brašny, zatímco další připravoval oheň a jídlo k večeři. Další tři hlídali Kibovi přátele, kteří byli přivázaní k mohutnému kmenu stromu. Poslední dva stáli o něco dál a o něčem se hořečnatě bavili. Sice nemluvili nahlas a šeptali, ale jeden z nich rozhazoval rukama, zatímco druhý držel v rukou nějaký papír. Zajímalo by mě, co na něm je.

Přiblížila jsem se ještě kousek blíž a schovala se za kmen stromu. Osm mužů, ale my byli jen tři. Utábořili se příliš brzo. Zalétla jsem pohledem ke Kibovi, který v leže sledoval dění v táboře. Všimla jsem si, jak svírá pochvu svého meče a zatíná ústa. Byl připravený zaútočit, ale ještě bylo příliš brzy, navíc ve vesnici neměli žádné zbraně. Vesničané nejsou bojovníci, ale léčitelé a pokud nějaké zbraně získají prodají je a peníze z nich poslouží celé vesnici, takže naše jediné zbraně byly Kibův meč a mé dýky, pokud nepočítám vlásenky, prak a ocelový drát, který mi teta dala. Byli jsme v nevýhodě a museli počkat na vhodnější situaci k útoku.

Chtěla jsem se odplížit zase zpátky, dál od tábora a počkat, dokud se nesetmí, nebo dokud se nepustí do vaření jídla k večeři, do kterého bych mohla přimíchat bylinky, které způsobí bezvědomí na celý den, když jsem si všimla, jak se bavící muži rozešli ke Kibovým přátelům.

„Kde je generál Kort?" zeptal se jich muž, který i mluvil s tetou ve vesnici a měl v ruce svitek papíru. Nejspíš to byl jejich vůdce. Škoda, že byl ke mně otočený zády, takže jsem si ho nemohla pořádně prohlédnout, avšak když pronesl Kibovo oficiální oslovení, podívala jsem se na něj a všimla si, jak se rukama nadzvedl, aby lépe viděl. Hodila jsem po něm kamínek a získala si tak jeho pozornost. Ukázala jsem mu, aby se zase snížil a nevyčníval, aby ho nezahlédli. To bylo to poslední, co jsme potřebovala. Aby nás odhalili dřív než bude správný čas.

„Nevím, kde je. Naposledy jsem ho viděl v Rodrinské tvrzi," odpověděl jim brunet, který se jmenoval Alrik, jak mi bylo řečeno, když mi včera Kib představil své přátele, zatímco jsem je následně seznámila se svým plánem. Tedy aspoň napůl. Radši jsem improvizovala nebo neříkala všem všechno. Pak nehrozilo, že někdo prozradí něco co nemá nepříteli.

Než jsem se nadála vůdce vojáků udeřil Alrika tvrdě do tváře. Zaslechla jsem pohyb a všimla si, jak se Kib zvedá. Rychle jsem se přemístila k němu a strhla ho zpátky k zemi. Proč jen nemohl mít větší trpělivost a musel jednat impulzivně?

„Když tam teď vpadneš, nahraješ jim leda tak do karet a nikomu ze svých přátel nepomůžeš," pošeptala jsem mu do ucha ihned, co jsem si lehla na jeho záda, abych ho svou vahou udržela na zemi. Ještěže Arís zůstal schovaný za keřem a jen vše sledoval aniž by jednal. Aspoň jeden z těch dvou má rozum.

„Nemůžu nečinně sledovat, jak je budou mučit, aby zjistili, kde jsem. Nemůžu nic nedělat," přel se se mnou Kib a pokusil se nadzvednout na loktech. Podtrhla jsem mu je a on spadl hrudí i hlavou zpátky na zem.