Králova žádost

Kapitola 3

Možná jsem ani nedýchala, když jsem čekala na to, jak se rozhodne. Na jeho dalších slovech záleželo hodně a já jen doufala, že se nebudu muset snížit k tomu ho prosit o to, aby mi řekl, kde generála Korta najdu. Stále jsem měla svoji hrdost a o tu jsem nechtěla přijít.

Mohla jsem čekat až něco řekne, ale nechtěla jsem riskovat, že by nás někdo nachytal při našem rozhovoru.

„Přijde tě snad zachránit někdo jiný než já?" zeptala jsem se ho a získala si díky tomu od něj zamračený pohled. Nejspíš nikdo až na mě nevěděl, že tu je. „Ber to takhle. Jsem tvá nejlepší možnost jak se odsud dostat nebo se o to aspoň pokusit." Kdo by po šanci dostat se z vězení neskočil? I když možná jsem na jednoho takového hlupáka narazila, skvělé.

Arkádijec se zvedl ze země a znovu si mě prohlédl jako by snad mohl najít něco co mu předtím uniklo. Vrhla jsem na něj vyzývavý pohled. Jen, ať si zkusí nesouhlasit. To ho tu pak nechám hnít a generála Korta si najdu sama, než se s ním obtěžovat.

„Dobrá tedy. Dostaň mě ven a já ti řeknu, kde ho najdeš." Přišlo mi to jako věčnost, než vypustil z úst slova, které jsem toužila slyšet od chvíle kdy jsem vstoupila do vězení.

„Konečně," vydechla jsem šeptem a popadla lucernu pověšenou vedle cely, abych si s ní posvítila lépe na zámek od cely.

„Drž!" nařídila jsem mu, zatímco jsem zkoumala zámek. Vnímala jsem, jak si ode mě bere lucernu a přidržuje ji blízko něj. Přidřepla jsem si, aby mé oči byly na stejné úrovni jako zámek a následně si vytáhla obě vlásenky z drdolu. Odšroubovala jsem u každé z nich vršek ve tvaru vyřezaných květin, které sloužily jako ozdoba, a taky jako obal od ocelových šperháků, které se ve dřevěných vlásenkách schovávaly.

„Jsi samé překvapení," řekl Arkádijec, když jsem si vložila dřevěné obaly vlásenek zpátky do drdolu a šperháky vložila do zámku, abych ho s jejich pomocí odemkla. Nejradši bych mu řekla, že mě nemá soudit podle prvního dojmu, ale potřebovala jsem se soustředit na odemčení zámku.

Netrvalo to ani nijak dlouho, než zámek cvakl a dveře od cely se pootevřely. Myslím, že teta by na mě byla hrdá, jak rychle jsem zámek odemkla, ale teď nebyl čas o tom přemýšlet. Místo toho jsem dveře otevřela a popadla Arkádijcovo zápěstí, v kterém nedržel lucernu. Přisunula jsem ho blíž k lucerně, abych lépe viděla na zámek od pout a vložila si jeden šperhák do úst. Na odemčení tohoto zámku bude stačit jen jeden.

Vložila jsem šperhák do zámku, když jsem uslyšela něčí kroky. Zdály se být ještě dost daleko, ale zvuk lynoucí se chodbou mohl vzdálenost neznámého od nás zkreslovat. Jednala jsem instinktivně. Zastrčila jsem šperháky do drdolu, sebrala Arkádijci lucernu z ruky a postrčila ho hlouběji do cely. Zavřela jsem za sebou dveře od mříží, vrátila lucernu na místo na zdi a pak se rychle svezla k zemi ke stěně na opačné straně od cely až jsem o ni narazila vakem. Přitiskla jsem si nohy k hrudi, objala je rukama, opřela se o ně čelem a začala vzlykat.

„Co...?" slyšela jsem, jak Arkádijec ohromeně vydechl a následně se chodbou tentokrát hlasitěji rozezněly něčí těžké nohy. Mohla jsem hádat, že šlo o muže a podle jeho dupotu byl oděn v brnění. Když jsem tou chodbou šla s žalářníkem, jeho kroky byly lehčí, takže si buď oblekl zbroj nebo to byl voják, který mě měl odvést pryč z tábora. To nemohl přijít později? I když takhle se po něm chvíli nebude nikdo shánět.

Pokračovala jsem ve vzlykání a pokusila se vydolovat ze sebe i nějaké slzy, ale moc mi to nešlo. Neuměla jsem brečet na přikázání jako Mira.

„Co to? Hej, holka, jsi v pořádku?" Rozhodně to nebyl hlas žalářníka ani jednoho z těch vojáků, kteří mě potkali u brány. Ne tento byl nový a podle jeho mladičkého hlasu se jednalo nejspíš o nějakého nováčka, který plnil podřadné úkoly. Ještě lepší.