Králova žádost

Kapitola 14

Ze spánku mě probraly něčí ruce, které se nejdřív dotýkaly mého krku a následně mi odsunuly stranou plášť i oděv na hrudi. Poslepu jsem dotyčného chytila za zápěstí a pomalu otevřela oči. Opravdu jsem nesnášela, když mě někdo budil a bylo jedno, jakým způsobem to provedl.

„Dru," zamrmlala jsem její jméno a probodávala ji pohledem. Byla jsem rozespalá, takže mi nedošlo na co se dívala, ale když mi druhou rukou přejela prstem po jedné z černých žil, hned jsem se probudila a posadila se. Pustila jsem jí ruku a vrátila si oblečení na původní místo. Odsunula jsem se dál od Dru a jejích nenechavých ručiček. Jestli bylo něco, co jsem nesnášela víc než buzení po ránu, tak to když se někdo dotýkal mých černých žil.

„Rozšířily se ti na krk," promluvila omluvně Dru. Přestala jsem se na ni mračit a protřela jsem si rukama obličej. Viděla je a její chování dávalo smysl. Byla coby léčitelka zvědavá na to, jak mé žíly vypadají, jelikož kromě tety je nikdo z vesnice naživo neviděl, pouze o nich věděli stejně jako o tom, co mi je způsobuje.

„Proto jsi nechtěla, abych s vámi šla?" zeptala se mě opatrně. Rozhlédla jsem se po tábořišti, zda nás nikdo nepozoruje nebo neposlouchá. Kib i jeho přátelé spali na druhé straně ohniště a ani jeden z nich nejevil známky toho, že by byl vzhůru.

Přikývla jsem a začala ve vaku hledat šátek, pod kterým bych skryla černé žíly.

„Oni o tvém stavu neví, že?" položila Dru další otázku. Našla jsem červený šátek, který mi ladil k vestě a omotala si ho kolem krku.

„Ne a ani o tom vědět nemusí," odpověděla jsem jí a vrhla na ni pohled, který jasně značil, ať moje tajemství udrží i nadále v tajnosti. Dru se vyhnula mému pohledu a začala si z oblečení setřepávat neviditelné smítko.

Ujistila jsem se, že mi šátek drží a až poté z vaku vytáhla jiný s koláčky uvnitř, abych si je dala k snídani. Vložila jsem si jeden do úst a uvažovala, zda právě proto mi byla večer zima a padla na mě únava. Párkrát se mi to stalo, když se mi rozšířily černé žíly po těle, ale bylo to ojediněle, takže jsem tomu nikdy nevěnovala velkou pozornost.

„Měli by to vědět, Fí. Umíráš," zašeptala Dru opatrně. Trhla jsem sebou při tnne, ěch slovech. Neumírala jsem pouze teď, ale celý svůj život. To že o tom budou vědět, na mém stavu nic nezmění.

Usmála jsem se, abych zakryla své pravé pocity.

„Ještě nemám v plánu umřít. Na světě je toho totiž hodně k vidění," řekla jsem Dru a zvedla se ze země. Sundala jsem si plášť a schovala ho zpátky do vaku, který jsem si přehodila přes rameno.

Sluneční paprsky pronikaly korunami stromů a vyháněly z lesa tmu. Byl nejvyšší čas vyrazit, abychom se stihli zbavit těl i věcí Sincariů a dostali se před setměním do Koptemu.

Přešla jsem ke spícímu Kibovi. Opět ležel na boku a rukou si tiskl meč k tělu. Pokroutila jsem hlavou nad tím, jak v takové pozici může spát a až pak ho nakopla do nohy. Pohotově otevřel oči a jeho modrý pohled se do mě zabodl.

„Je čas vstávat," pověděla jsem mu a přešla k Arísovi, který spal hned vedle něj.

„A to mě nemůžeš budit, jinak než kopnutím do nohy?" zeptal se nevrle. Zdálo se, že jsem nebyla jediná, která nesnášela buzení jinou osobou, což mi vytvořilo úsměv na tváři.

„Měla jsem tě snad nakopnout do zadku nebo bys radši polití studenou vodou?" nabídla jsem mu a přidřepla si k Arísovi. Spal na zádech s rukama za hlavou a překříženými kotníky. Přes sebe měl přehozenou hnědou deku. Stiskla jsem mu prsty chřípí nosu. Skoro okamžitě začal dýchat pusou, z které se mu linulo hlasité chrápání. Dru vyprskla smíchy a můj úsměv se ještě víc rozšířil. Sice jsem nesnášela, když mě někdo budil, ale ráda jsem někoho probouzela já.