Králova žádost

Kapitola 21

Otevřela jsem dveře připravená zamířit do nejbližší hospody, kde se scházeli hlavně kapitáni lodí a obchodníci, když se přede mnou vynořila vysoká postava a přitiskla mi ruku na ústa. Chtěla jsem se tomu nezdvořákovi podívat do obličeje, ale ten mu kryla kápě. Osoba mě donutila couvnout. Chystala jsem se ho kousnout, když jsem si všimla dalších tří postav, které se za ní objevili. Kolik jich asi bylo ještě venku a kdo to zatraceně byl? Bude asi moudřejší s tím kousáním počkat.

„Pusťte ji!" zařval Kib a slyšela jsem, jak tasil meč. Ve vzduchu bylo cítit napětí a já jen vyčkávala na to, kdo povede první útok a přemýšlela, jak jednat dál.

„Uteč dnes, abys zítra mohla bojovat," pronesla osoba hlubokým mužským hlasem a sundala ruku z mých úst. Ten hlas jsem poznala okamžitě, ale nechápala jsem, co tady dělal.

„Tati?" vydechla jsem nejistě. Otec si sundal kápi z hlavy a zamračil se na mě. Bouchla jsem ho rukama do hrudi až o krok ustoupil.

„Co tu zatraceně děláš a proč mě tak lekáš? Už jsem tě chtěla kousnout!" obořila jsem se na něj. Otec nadzvedl jedno obočí a sklonil hlavu, takže mu pár hnědých pramenů přepadlo dopředu.

„To je jedna z tvých specialit. Kousat lidi," ozvalo se od další maskované osoby. Tentokrát se jednalo o ženský hlas, a když si jeho majitelka sundala kápi, odkryla tak pohlednou tvář, kterou jí zdobil úšklebek. Ze světlovlasé brunetky jsem se zadívala na jejího bratra dvojče, s kterým si nebyli vůbec podobní. Jeho vlasy byly tmavší stejně jako jeho oči. Na jeho obličeji byl na rozdíl od té Miřiny pobavený úsměv. No mě asi vomejou. Podívala jsem se na posledního maskovaného člena, kterým se ukázal být můj strýc Aren. Co tu všichni dělali?

„Můžeš mi říct, proč je na mou dceru vypsaná odměna tentokrát?" zeptal se mě otec a vytáhl z jedné ze svých vnitřních kapes od modrého kabátu složený papír, který rozdělal a ukázal mi ho. Sebrala jsem mu ho a podívala se na skicu své tváře. Ten kdo ji maloval nebyl nejlepší malíř, protože jsem si nebyla skoro vůbec podobná. Jenže to nebylo to, co mě na papíře štvalo nejvíc. Ne. Tím byla odměna, kterou vypsali za mé dopadení.

„Jenom pět set zlatých?" pronesla jsem nevěřícně a znovu si prohlédla ty číslice, zda jsem se nepřehlédla.

„Říkala jsem ti, že se jí to dotkne. Zaplať," poznamenala spokojeně Mira a natáhla ruku ke svému dvojčeti, které jí po ruce plesklo.

„Až na lodi. Nevzal jsem si sebou peníze," odpověděl jí Kob, načež si Mira odfrkla, zatímco jejich otec nad nimi pokroutil hlavou.

„Jen pět set zlatých," zopakovala jsem. To si ze mě dělali srandu? Vždyť na papíře psali, že se jedná o zločince, který osvobodil vězně z vězení a jsou na úprku. Taky tam stálo, že jsem nebezpečná a oni na mě vypíšou jen pět set zlatých?

„Proč se tak rozčiluje kvůli té odměně? Není to až příliš?" zaslechla jsem, jak se Arís někoho ptá. Prudce jsem se k němu otočila a zamračila se na něj. Nejistě udělal krok vzad a chvíli to i vypadalo, že se schová Damienovi za záda.

„Jasně, že je to příliš. Ale příliš málo! Za mé dopadení vyplatí jen pět set zlatých. Má pověst na tom utrpí," prohlásila jsem zklamaně a zaklonila hlavu.

„Kam se poděly ty časy, kdy na mou hlavu bylo vypsaných pět tisíc zlatých," zanaříkala jsem a radši otci ten hnusný papír s příšerným portrétem vrátila. Otec se pousmál a pokroutil hlavou, zatímco schovával papír zpátky do kapsy.

„Proč na tebe někdo vypsal odměnu pět tisíc zlatých?" zeptal se mě Torik. Založila jsem si ruce na hrudi a zatvářila se uraženě. Cítila jsem se uraženě. Tak malá odměna za mé dopadení? Začínala jsem uvažovat čím bych tu cenu mohla navýšit.