Králova žádost

Kapitola 8

Založila jsem si ruce na prsou a sledovala odjíždějící skupinu vojáků, zatímco teta se otočila na patě a odešla. Další zdržení a další problémy. S takovou jsem ztrácela naději v to, že se stihnu včas vrátit zpátky domů do Věže než přijede otec i v to, že spolu odplujeme do Bridrasu na oslavy modrého měsíce. Slib, který jsme si před lety daly, asi nikdy nesplníme.

Seděla jsem na posteli, zatímco otec seděl na židli vedle ní. V jedné ruce držel misku s polévkou a v druhé lžíci, kterou mě chtěl krmit, protože jsem byla ještě stále zesláblá poté co jsem použila šestý smysl a upadla do bezvědomí. Kolikrát se mi to ještě stane, než opravdu umřu?

Popotáhla jsem předtím než ke mně natáhl ruku s lžičkou. Otec si povzdechl a ruku s lžící stáhl. Odložil misku na noční stolek u postele a přisedl si ke mně na postel. Vzal mě do náručí a já propukla v pláč.

„To nic, Fí. Zase bude dobře," chlácholil mě, ale já věděla své.

„Nebude. Brzo umřu," přela jsem se s ním. Vždy jsem věděla, že je se mnou něco špatně, když jsem po užití šestého smyslu upadla do bezvědomí nebo v lepším případě mi začala jen téct krev z uší nebo nosu či očí. Jenže teď se ukázalo, že nemusím přežít ani do příštího týdne. Bylo jednou velkou otázkou, kolika let se dožiji. Jedno dítě se stejným darem jako já se dožilo nejvíce třinácti let, ale to měl jen štěstí. Většina ostatních zemřela před dovršením desátého roku, který jsem měla brzo oslavit a účastnit se zkoušek ve Věži.

„Neumřeš. Jen musíme najít způsob, jak tě udržet naživu do tvých osmnáctin. Pak se tvůj dar ustálí, naučíš se v jaké míře ho můžeš používat a pak budeš moct žít normální život." To znělo krásně, ale stále zbývala dlouhá doba než mi bude osmnáct.

„A do té doby?" zeptala jsem se ho a zadívala se na něj. Jeho šedé oči byly plné něhy a lásky. Přitiskl si mě k sobě víc a usmál se na mě natolik až mu šli vidět i zuby, kde mu chyběl jeden přední zub nahoře a kazil tak jeho úsměv. Ale ani tato vada nekazila celý otcův vzhled. Slyšela jsem mnohé ženy, jak o něm stále mluví jako o krásném muži.

„Do té doby toho spolu prožijeme co nejvíce. Budeme cestovat po světě, navštívíme nejrůznější místa a rozhodně okoštujeme všechny sladkosti, na které cestou narazíme," odpověděl mi a já se usmála. Otec mě znal moc dobře. Jakékoliv cukroví nebo sladké bylo mou slabinou, na kterou mě mohl kdokoliv uplatit.

„A navštívíme i oslavy modrého měsíce v Bridrasu?" zeptala jsem se ho zvědavě. Nikdy jsem tam nebyla, ale mnohé jsem o tom místě i oslavách slyšela. Těšila jsem se až jednou to kouzelné místo navštívím a uvidím oslavy na vlastní oči. A taky okoštuji koláč nazývaný Modrá oblaka, který obsahoval pět odstínů modré.

Otec mi zastrčil pramen hnědých vlasů za ucho a pak mě cvrnknul do nosu, který jsem měla ještě červený od toho věčného popotahování, poté co jsem zjistila, že můžu brzo umřít a to jsem nechtěla.

„I ty. Ale ne dřív než těsně před tvými osmnáctinami."

„A to proč?" Chtěla jsem je vidět co nejdřív ze strachu, že bych do té doby umřela a Bridras nikdy nenavštívila.

„Protože s takovou budeš dělat vše pro to, abys žila do svých osmnáctin a nebudeš si se svým životem zbytečně zahrávat. Slibuješ?"

„Slibuji!" vyhrkla jsem pohotově. Nechtěla jsem, aby se o mě otec strachoval víc než doteď. „A ty? Slibuješ, že až mi bude sedmnáct, pojedeme spolu na oslavy modrého měsíce?" Chtěla jsem, aby mi to taky slíbil. Natáhla jsem k němu ruku, kterou jsem měla sevřenou v pěst až na narovnaný malíček. Otec se hluboce zasmál a zahákl svůj malíček za můj.