Zmrazená jsem stála uvězněná mezi stěnou a Dannyho chladným pohledem. V mé hlavě mezi sebou bojovaly myšlenky jako Řekové dobývající Tróju. Než jsem se nadála, tak tlak na mé tělo z jedné strany zmizel a s ním i člověk přede mnou. Jestli hned nezakročím, stane se něco hodně špatného. Nemohla jsem Filipovi zavolat, abych ho varovala, protože stále nevlastním mobil, tak jsem se jako střela z kanonu rozeběhla směrem, kde Filip bydlí. Moje krátké nohy na ty Dannyho rozhodně nestačily, ale zato jsem lépe znala město a pravděpodobnou polohu mého (snad ještě stálého) kamaráda. Utíkala jsem všelijakými uličkami, popadala dech na každém rohu a doufala, že ještě není pozdě.
Když jsem dorazila před vchodové dveře rodiny Svobodových, na ulici kolem jsem neviděla nikoho jiného než cizí lidi. Rychle jsem zahodila strach a se vzpřímenou páteří promáčkla tlačítko zvonku. Za malou chvíli vykoukl zpoza dveří Filipův táta Dominik. Vítal mě s lehkým úsměvem na tváři. "Lindo, ahoj, co tě k nám přivádí?" Lehce se mi orosilo čelo při vyslovení jednoduché věty: "Hledám Filipa, je doma?" Jako odpověď se mi dostalo slov, které jsem doufala, že neuslyším. "Aha, no Filip odešel tak před deseti minutami, promiň," omluvil se pan Svoboda. Povzdechla jsem si, zatímco mi v mysli proběhlo desítky různých scénářů o tom, co se mu asi může přihodit. "A nevíš kam šel?" zeptala jsem se pohotově. "To nevím, říkal jen, že jde ven, ale kam přesně," větu dokončil lehkým pokrčením ramen. "No nevadí, děkuju," odpověděla jsem s pohledem, ve kterém se mísil strach, nervozita a smutek. "Nechceš jít dál?" Dominik zkusil ještě naposledy navázat konverzaci, ale marně. Zavrtěla jsem hlavou a s pokynutím na pozdrav se vydala pryč.
Ve stresu jsem navštěvovala místa, kde by se ti dva pomatení kluci mohli nacházet, ale narazit na ně se mi nepodařilo. Procházela jsem poraženě ulicí, když vtom jsem uslyšela křik zpoza jednoho z panelových domů. Hrklo ve mně a ihned jsem vyrazila směrem za hlasy. S každým uběhnutým metrem jsem slyšela více nadávek a s každou vteřinou byly srozumitelnější. Zabolelo mě u srdce. Byla to moje vina. Tohle všechno byla moje vina a já nevěděla, jak to napravit. Při pohledu na dva chlapce jsem se zhrozeně zastavila, avšak jediné, co jsem v tu chvíli chtěla udělat, bylo zmizet. Utíkat daleko předaleko, pryč od toho všeho, co jsem svojí hloupostí zapříčinila. Ach bože. Ten pohled mě ničil. Na jedné straně svraštěné obočí Dannyho a zaťaté pěsti. Na druhé straně Filipovy nádherné, ale prázdné oči křičíčí o pomoc. Událo se to všechno strašně rychle. Facky, kopance, nadávky, křik, další nadávky a ještě více kopanců a jiných úderů. Ticho z mojí strany bylo ohlušující a s náhle stékajícími slzami a staženým hrdlem se na mě otočily dva páry očí. Jedny plné nenávisti a druhé plné lítosti a utrpení. "Lindo-" ozvalo se z obou stran. Nevěděla jsem, co dělat dřív. Utíkat, nadávat, brečet, mlčet?
Konečně jsem sebrala rozum do hrsti a jakmile se Danny za doprovodu všelijakých blábolů připomínajících omluvu přiblížil a jemně mě uchopil za rameno, s nedůvěrou jsem se vysmekla jeho doteku a s rozmazaným pohledem na svět jsem okamžitě padla před Filipa na kolena a do rukou vzala jeho zkrvavené dlaně.
Dnešní den není ničím speciální a nemám vám co říct. Dnešní kapitola je dost blesk z čistýho nebe. Ale aspoň se mi posunula pomyslná lhůta dodání další kapitoly. Teda vlastně neposunula. Jen hledám výmluvy už pět let v kuse. :)
