Ráno. Zas a znovu, jako každý den, vstávání do školy. Dělala jsem všechno možné, jen abych zaplnila čas, protože po tom dnešním snu, který zřejmě způsobilo včerejší odpoledne, jsem se probudila až moc brzo. Jako vždy jsem vešla do koupelny a vyšla po dvaceti minutách, a při tom jsem se snažila nemyslet na včerejšek. Já ale musela. Přemýšlela jsem, jestli to, co řekl, myslel vážně, nebo to byl jen hloupý vtip. Já jsem mu ale věřila, myslím, že není tak "bezcitný" jako někteří. Celou dobu přemýšlím také o tom snu. Proč se mi zdál? Má to snad něco naznačit? Nevím, jestli bych byla ráda...
Po dobré půlhodince od toho, co jsem vstala, konečně usedám ke stolu a snídám. Máma se mnou nepromluvila ani slovo. Poznala, že nemám náladu na povídání, že by naše konverzace byla o ničem. Jindy si naopak s mámou dokážu skvěle popovídat o čemkoli, a ona mě vždy vyslechne. Nebýt ní, tak jsem už dávno skončila někde na ulici. Každopádně si věnujeme u stolu radostný pohled, a já následně beru batoh na záda a vyrážím ke škole. Rozloučím se a jdu. Jdu zamyšleně. Možná právě až moc zamyšleně, a nebyla bych to já, kdybych zase do něčeho nenarazila. Tentokrát to ale nebylo něco, ale někdo.
Zvedla jsem hlavu, když v tom jsem uviděla, jak přede mnou stojí celkem vysoký, černovlasý kluk. Mohlo mu být stejně jako mně, možná o rok, dva starší. Jeho zelené oči se na mě upřeně dívaly, možná i s trochou nenávisti. Nakonec mi však pomohl vstát a usmál se. ,,Já se strašně omlouvám, nechtěla jsem -" začala jsem, ale on mě přerušil. ,,Nene, to je v pohodě, nic si z toho nedělej, to se může stát každýmu..." postupně klesal hlasem, až úplně ztichnul v momentu, kdy se zadíval na můj krk.
,,Odkud to máš?" ,,Co?" ,,Ten náhrdelník přece," poukázal mi na lesknoucí se šperk, který mi visel na krku. ,,Dostala jsem ho od.. kamaráda," řekla jsem poněkud zaraženě. ,, Aha, a kdy ti ho dal?" ,,Včera, proč?" ,,Jen tak, a kdo je ten tvůj kamarád?" ,,Hele, nemyslíš, že už je to trochu víc osobní? Vidíme se poprvé v životě, tak hned nemusíš vědět celej můj životopis, ne snad?" ,,Ne," na chvíli zmlkl, ,,a taky se nevidíme naposledy." To už řekl trochu šeptem, a vydal se rychlým krokem pryč ode mě. Pár vteřin jsem tam stála jako zamražená, a až potom my došlo, co mi vlastně řekl. ,,Hej, co to má znamenat?" křikla jsem po něm, ale on už byl pryč.
Došla jsem do školy ještě víc zamyšlená, než jsem odcházela z domu, a taky jsem byla trochu vystrašená. Co to mělo sakra znamenat? Musím se uklidnit. ,,Po světě chodí tolik bláznů," prohlásila jsem, a ani jsem si neuvědomovala, že jsem to řekla nahlas. Byla zrovna hodina, už ani nevím jaká, a všichni se na mě podívaly. Já jsem je ignorovala a znovu se utápěla ve svých myšlenkách. Ani nevím jak, ale čas najednou uběhl strašně rychle, a já se ocitla na konci vyučování. Konečně.
Jelikož jsem se zdržela ve třídě, tak jsem vyšla z budovy školy později než normálně. V tomto případě to bylo možná štěstí, ale možná jsem si tím zkomplikovala sny. Slyšela jsem totiž Dannyho, jak s někým telefonuje... ,,Ne, nevím... Asi jo... Přehnal jsem to... Jak to myslíš Davide?...Dneska ráno?... Ne, jsem tu sám... Však se bude divit..."
Tak jo, po dlouhé době zase zpět😂 Jak se vám to zatím líbí? Já myslím, že je to čím dál tím zamotanější😂 Taky nevím, jestli se vám ještě příběh líbí, ale mám to celé naplánované, tak snad nezklamu😊❤️No ale já už se loučím, tak zase někdy příště, bye😏😂❤️
