,,...hele, nechci to řešit, ne tady a teď, sorry." s těmito slovy odešel, a já tam zůstala stát. Naprosto mimo, hleděla jsem do stěny a přemýšlela. To nemohl myslet vážně. To si snad dělá srandu? Co jsem mu udělala, že se tahkle zachoval?
,,Slečno Havlíčková, co děláte tady na chodbě, když už zvonilo na hodinu?" probrala jsem se z transu. Ehm.. Co tady dělá učitelka? Říkala snad něco? Trapas. ,,Eeeh, o- omlouvám se paní učitelko, nějak jsem nepostřehla zvonění," culila jsem se falešně. ,,Do třídy!" otevřela dveře, ukázala dovnitř místnosti a probodla mě pohledem.
Chemie byla jako vždy strašná, protože když nejsme v laboratoři, nikdy nemám co dělat. Zbývalo posledních pět minut do konce hodiny, a já umírala znuděním. Už jsem si začínala balit věci, když v tom učitelka prohlásila: ,,A jelikož slečna Havlíčková dnes přišla pozdě do hodiny, a nedávala pozor ve vyučování, domluvím se s vaší třídní a Linda zůstane po škole!" Jakmile dokončila svůj proslov, probodla mě chladným pohledem plným nenávisti. Přitom si spravila své brýle, které jí pomalu klouzaly na nose a odvalila se pryč.
Otázkou však zůstává: Jak dlouho tady budu muset trpět? No bohužel právě skončila druhá hodina, takže ještě další čtyři, plus 'trest'.
Po šesté hodině chodíváme vždy na oběd a dnes tomu nebylo jinak. Zařadila jsem se do fronty a tiše sledovala Filipa, který v jídelně již dávno byl, jak si povídá s nějákým deváťákem. Pak jsem ucítila poklepání na mém rameni a nehorázně jsem sebou trhla. Když jsem však za zády spatřila Dannyho, seřvala jsem ho.
,,Sakra Danny, už zase? Víš, že to nemám ráda," obořila jsem se na něj, ale smích v mém hlasu nešel přeslechnout. ,,No právě, o to šlo ty chytrá," zasmál se taky. ,,No vždyť jo. Tak co potřebuješ?" sotva jsem to dořekla, vykouzlila jsem na tváři přátelský, upřímný úsměv.
,,Jen jsem tě přišel pozdravit," odpověděl. ,,A proto jsi taky předběhl celou frontu, že?" namítla jsem ironicky. ,,Jojo, přesně tak," zakřenil se. ,,Tak se už vymáčkni," odporovala jsem. ,,Dobře, chtěl jsem prostě tvou společnost," usmál se. ,,Co? Na obědě? Nesmysl!" začala jsem se smát. Jeho výraz však ukazoval pravý opak a když jsem si toho všimla, zvážněla jsem. ,,Ty jsi to myslel vážně?" nechápala jsem. ,,Ano, myslel..."
Chvíli jsme se bavili, dokud na mě nepřišla řada u okénka. Čipla jsem si a kuchařka mi vydala oběd. Očima jsem hledala volné místo v jídelně, když jsem náhle uviděla poslední volný stůl. Sedla jsem si a začala jíst. V tu chvíli si někdo položil tác s jídlem přede mě.
,,Mohu si přisednout?" ptal se. Přesunula jsem zrak z talíře na osobu a mile se usmála. ,,Jistě, sedej," pokynula jsem mu. ,,Oo děkuji Lindo, za tvoji laskavost sdílet se mnou stůl." ,,Není zač Danny, ale proč mluvíš tak divně?" ,,Jak jako divně?" ,,Tak... slušně," divila jsem se. ,,Co já vím," pokrčil rameny a zabodl vidličku do jedné ze tří knedlí, co měl na talíři.
Když jsem dojedla, šla jsem odnést tác. Fronta byla celkem dlouhá, ale vystála jsem ji a zamířila si to k mléku. Napustila jsem si sklenku a otočila se, aniž bych se dívala kam mířím. ,,Dávej pozor!" rozezněl se přes celou jídelnu klučičí hlas.
Taaak jo, nevím, co k tomu mám říct. Asi jen to, že jsem se vážně překonala a napsala jsem kapitolu😂🎉 Teď můžem všichni slavit a za další tři měsíce se možná zase ozvu😏 Kecám, ale prostě se mějte hezky, jehňátka moje, a veselé Vánoce🥳🌵❤️
