Zbytek dne jsem strávila u seriálů a filmů. Byla neděle, takže jsem neměla co jiného dělat. Jediné, co mi znepříjemňovalo sledování obrazovky, bylo dnešní ráno. Celý den se mi v hlavě honily zamotané myšlenky, které se snažily přijít na to, co důležitého mohl mít Danny v plánu. Udělala jsem snad něco špatně? Vždyť se mu líbilo, co jsem připravila... Určitě to byla ta deka! A nebo začínám zase bláznit.
Zrovna skončil první díl třetí série 'Doktůrků', když vtom zazvonil zvonek. ,,Mami, někdo zvoní, běž prosím otevřít," zařvala jsem hlasitě z plných plic, abych překřičela závěrečnou znělku a máma mě slyšela. Po chvíli jsem slyšela, jak volá mé jméno: ,,Lindo, máš tu návštěvu." Trhlo ve mně. Mohl to být Danny? Že by se přišel omluvit, nebo mi to ráno nějak vynahradit? Zvědavostí jsem vyskočila rychle ze sedačky a rozeběhla se k hlavnímu vchodu našeho domu.
Avšak ten, koho jsem spatřila na práhu dveří, byl někdo, koho bych nikdy nečekala. Aspoň ne v poslední době. ,,F-Filipe, co tu děláš?" vykoktala jsem překvapeně. ,,Moc dlouho se nezdržím. Chtěl jsem se ti jen omluvit za moje chování. Nebylo to ode mě hezký a ty si to nezasloužíš. Přijímáš moji omluvu?" pronesl se smutkem v hlase. Jen tak jsem tam stála s pootevřenou pusou, koukala na Filipa, který ještě pořád stál venku a nenacházela slov. A pak mi to docvaklo. Omluvil se.
,,Panebože, neomlouvej se! To já jsem ta, která by se měla omlouvat. A i kdyby, tak všechno přijímám. Jen se mi vrať do života prosím!" skočila jsem mu radostně do náručí s prosbou v hlase. A taky v pyžamu, chlupatých hřejivých ponožkách a bez bot. Ano, vítejte v mém životě, takhle teď trávím své volné víkendy - tedy všechny víkendy.
Filip moje objetí opětoval a dodal: ,,Když mi to dovolíš, tak se rád zase stanu tvým kamarádem. Tentokrát snaž už tím nejlepším. Slibuji." Nevěděla jsem, co teď dělat a on očividně taky ne, tak jsem udělala jediné, co mě v tu chvíli napadlo: ,,Nechceš se tu chvíli zdržet? Kouknem na nějáký film nebo seriál, popovídáme si a můžem drbat." Na můj návrh s radostí kývnul a konečně překročil práh našeho domu.
,,Dobrý den, paní Havlíčková," pozdravil Filip moji mámu, když jsme procházeli kolem kuchyně do obýváku. ,,Ahoj Filipe, jak ses měl? Už jsme tě tu dlouho neviděli," odpověděla vřele máma. ,,Všechno je pořád stejné, Andy neustále otravuje, rodiče se ještě nepohádali, takže žijem," zasmál se jemně. ,,Tak to jsem ráda. Už vás nebudu rušit, jen tě chci požádat, abys ode mě pozdravoval Peťu, až se dostaneš domů," dodala máma. ,,Nebojte se, určitě budu. Tak zatím," ukončil rozhovor Filip a usedl vedle mě na sedačku.
Před námi ležely přesně tři prázdné misky od brambůrek a jedna od popcornu. ,,Co budeme dělat? Už jsme všechno snědli," vzdychla jsem si. ,,Neobjednáme třeba pizzu?" navrhl Filip. ,,Super nápad, zařídím to," a v mžiku odběhla do kuchyně pro mámin mobil.
,,Objednala jsem jednu šunkovou a jednu sýrovou, je to tak v pohodě?" ptala jsem se pro jistotu. ,,Jasně že jo, tyhle dvě mám nejradši!" uculil se Filip a nenápadně se přisunul blíž ke mně. Zaváhala jsem. Mám to udělat? No, jednou mu to stejně budu muset říct, pomyslela jsem si. Povzdychla jsem si. ,,Víš, já už někoho mám."
Nenechte se zmást. To, že je karanténa neznamená, že dvě kapitoly po sobě budou samozřejmost. Tohle je jen výjimečně a to proto, že se nudím a nechce se mi jít spát :D TPWK. Love u, I.
