,,Lindo, podej mi ten chleba!" volal na mě můj spolužák Karel. ,,Už jdu, neboj," zakřičela jsem na něj. No, abych vám to vysvětlila: Chodím do osmičky a právě jsme se školou už poslední den na škole v přírodě. Jo, je to divný, ale jsem za to ráda. Bylo to strašně fajn, protože jsme se všichni chovali "přirozeně" a ne jako obvykle. Každopádně co mi psala Vikča z devítky, tak se prý za ten týden co jsme pryč, stalo ve škole hodně věcí, tak uvidíme.
,,Karle, máš už namazané ty svačiny? Za chvíli přeci odjíždíme," řekla hrubě naše třídní učitelka Hessová. ,,Ano, až mi tady Filda konečně podá to máslo," řekl uraženě. Filip je můj nejlepší kamarád, známe se snad od narození. ,,Já ti to podám, Kájo," zastala jsem se Fífy. ,,Tak ale dělej, nerad bych večer přišel o Ulici!" ,,Vždyť jo..." On viděl snad všechny díly Ulice, což vůbec nechápu... ,,Děkuju, Linduško," usmál se Filip. ,,No problemos, kamaráde, ty víš, že pro tebe udělám cokoliv," mrkla jsem na něho, ale jenom přátelsky. Nikdy by mě nenapadlo být s Filipem něco víc.
,,Tak nastupujte děti, nemůžeme se zdržet takovou blbostí," ohlásila paní Hessová. Sedání do autobusu či jiného dopravního prostředku byl u naší třídy vždycky problém. Holky totiž strašně řešily, kdo jak bude sedět a s kým. Mně to bylo docela dost jedno, protože ve třídě jsem vycházela se všemi. I tak jsem ale měla štěstí, že na mě a Fildu zbyly dvě poslední místa a to vedle sebe.
Když jsme dojeli zpátky ke škole, rozloučili jsme se a každý si šel po svém. Naštěstí byl pátek, takže se další den nešlo do školy, z čehož jsme měli všichni radost. Dokonce i učitelka Hessová.
Jelikož jsme se vrátili večer, tak jsem se jen přivítala s rodiči a šla se osprchovat. Pak jsem se převlékla do pyžama a zabalila se do peřiny v mé nádherné měkké postýlce a usnula.
Ráno jsem se probudila už za sluníčka. Je květen, takže nebyla ani zima, ani nějak vedro. O víkendu jsem neměla co dělat, takže jsem celé dny proležela u filmů nebo seriálů. Pak ale konečně nastalo to osudné pondělí...
*BEEP* *BEEP*
Jak já nenávidím budíky! Vždycky z nich mám akorát infarkt, a to mi věřte, vážně nepotřebuju. Vstala jsem a namířila si to do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a ne, nevypadala jsem dobře. Rychle jsem se sebou něco udělala a šla jsem na snídani.
Ke škole to naštěstí mám kousek, takže jsem nemusela spěchat. ,,Ahoj mami, já už jdu do školy," zavolala jsem na mamku. ,,Ahoj, a měj se hezky," odpověděla mi, ale já už ji neslyšela. Měla jsem v uších sluchátka a dýchala jsem čerstvý vzduch.
Try, not to hold me down,
Feel alive, when I'm in this town,
Look at those beautiful stars,
I wanna drive a faster car,
Nothing can break me,
No, no, nothing can break me...
Vešla jsem do třídy jako obvykle, první. Dokud nepřišel Fífa, tak jsem projížděla instagram. Dneska tam ale bohužel nebylo nic zajímavého. ,,Čusky, zase první jo?" pozdravil mě a zasmál se u toho, čímž mě vylekal. ,,Ježiši Filipe," vyjekla jsem, ,,to už mi nedělej," obořila jsem se na něj. ,,Ale stejně nepozdravíš," obořil se tentokrát on na mě. ,,Tak promiň, ahoj," začala jsem se docela nahlas smát, až se někteří, kteří přišli, začali otáčet. ,,Trochu nahlas hele," usmál se, až měl celý vysmátý obličej. ,,No joo furt," řekla jsem, ale vzápětí hned ztichla, protože jsem viděla, jak do třídy vchází naše třídní učitelka.
Jenomže nešla sama. Hned za ní si to šlapal nějáký kluk, vypadal na stejný věk jako já, což bylo dobře, protože nemůžu říct, že se mi nelíbil...
Ahoj lidi, vítám vás u mého nového příběhu😊 Tuhle kapitolu chci věnovat skvělé kamarádce Bajdě k narozeninám💕 Všechno nejlepší, vím že jsi na novou kapitolu "OBRAZU" čekala 3 měsíce, tak tady máš pro změnu úplně nový příběh🎉☺️ Bajdulka Doufám, že se líbí😇
