Tohle bylo opravdu k nevydržení. Celé dopoledne jsem byla jen středem úsečky, na jejímž levém konci stál Danny, na pravém Filip, a jejich slova a pohledy neustále zkracovaly ze začátku bezpečnou vzdálenost mezi mnou a nimi, až mám pocit, že všechny body nakonec splynou v jeden a nastane škaredá situace. Jejich nepříjemnost je pochopitelná, ale mohli by se trochu vzmužit, jelikož oba dva jsou schopni se před školou porvat. Konec konců Filip se už jednou do bitky zamotat zvládl a rozhodně bych nechtěla, aby mu přibyla nová modřina na břichu.
Sama jsem však nevěděla, na čí stranu se postavit. V bodě A - Danny. Člověk, kterého nazývám mým přítelem. Stará se o mě, ale občas se chová divně a chladně. V bodě B - Filip. Můj nejlepší kamarád již několik let. Máme si toho většinou hodně co říct, ale poslední dobou se distancuje a bezdůvodně žárlí na Dannyho, ačkoliv má na internetu pravděpodobně nějakou dívku. Ani jedna strana není na sto procent jasné rozhodnutí. A jít třetím směrem a stanovit mezi nimi klid a mír? Nemožné. Oba se téměř nenávidí, přitom se nic nestalo. A co z toho mám já? Vlastně se mi nechce mluvit ani s jedním. Oba se chovají nevyhovujícně a akorát mi něco tají. Nevím, co jsem jim provedla, ale vyslechnout si od obou vysvětlení by bylo hodně vyčerpávající.
Nejlépe je mi doma. V posteli, u knížky, s hudbou a slovy sepsanými cizími lidmi, které mi proudí do uší vteřinu po vteřině. Nikam nechodím, mám vyplé oznámení a mám klid. Tu hlavní věc, co v poslední době tolik potřebuji. Problémy se tím nevyřeší, ale odpočinek od světa je čas od času velmi důležitý.
Po několika dnech jsem vyrazila ven, abych vyhodila z mysli přebytečný, zbytečný odpad a nasála trochu nového vzduchu. Vydala jsem se na louku, kde jsme s Dannym slavili jeho narozeniny. Doufala jsem, že mi to pomůže zklidnit současnou situaci a že mě to donutí se jednomu z nich ozvat. Lehký vánek mě udeřil do nosu hned, jakmile jsem vystoupila nahoru a rozhlédla se po okolí. Bylo příjemné zase pobýt v přírodě. Magie stromů, kytek a bzučících společníků mě na chvíli odtáhla od reality přesně tak, jak jsem potřebovala. Když jsem se poté navrátila zpět do života, věděla jsem přesně, co chci udělat.
Došla jsem zpátky domů a sedla si k laptopu. Rychle jsem vyťukala zprávu a do chvíle mi přišla odpověď.
Čekala jsem na domluveném místě. Stála jsem opřená o zídku a nechala kolem sebe proudit davy lidí, když se najednou konečně objevil. Můj vysoký blonďák s očima jak jasné nebe, dnes prošívané trochou mraků. Některé šedé, některé bílé. Byla jsem ráda, že ho zase vidím. Přistoupil ke mně a lehce se usmál. ,,Ahoj," vydal ze sebe jemným tónem, pod kterým jsem se rozplývala pokaždé, když jsem ho slyšela. ,,Ahoj Danny," promluvila jsem a s těmito slovy ho objala. Chyběl mi. Jeho hlas, jeho vůně, jeho dotek. Byla jsem šťastná, že tohle všechno zase mám. Láskyplně jsem se na něj zadívala a pozvedla bradu. On mé gesto pochopil a v mžiku jsem ucítila jeho rty na těch mých.
,,Tak povídej, kvůli čemu si moje sluníčko žádalo mou přítomnost?" Mírně zarmoutile jsem se na něj podívala. ,,Musíme si promluvit."
Um okay, hi. Welcome back. It's been a year already, oops. The only reason I came here today is this wonderful girl that I am lucky to know. She turned a year older today and I just wanted to thank her for who she is, because she is pretty (awesome). I'm glad I know her. Happy birthday B <3 And y'all go listen to Harry's house immediately!
