Je to tady. Pondělí. Po třech dnech zase uvidím Filipa a Dannyho. Abych řekla pravdu, moc se netěším. Vlastně vůbec, ale jednou se to vyřešit musí. Spíš si myslím, že to oba moc přeháníme, a všechen povyk kolem je naprosto zbytečný. Hlavně bychom si to měli co nejdřív vyříkat, protože život bez něj, jakožto nejlepšího kamaráda, je nepředstavitelný.
Vstala jsem, a šla přímo do koupelny. Po víkendu jsem vypadala jako zombie, ale byla jsem moc unavená s tím něco dělat, takže jsem si jen rozčesala vlasy, vyčistila si zuby a šla přímo na snídani. Jelikož jsem byla hladová, tak ve mně snídaně zmizela jak nic, a já se vydala do školy.
Do ranního programu samozřejmě nesmí chybět ani písničky, takže jsem si pustila pár mých nejoblibenějších.
I can be a fighter,
I can be a fighter if you want,
I can be a fighter,
If you want
Došla jsem k přechodu, který, jak už víte, je kousek před školou. Tak trochu jsem doufala, že tam Danny bude, takže jsem tam tak pět minut čekala. Nakonec jsem ho v dálce viděla, jak běží, protože nestíhal, tak jsem na něj počkala. ,,Ahoj," pozdravila jsem s falešným úsměvem. Neměla jsem vůbec dobrou náladu.
,,A-ahoj," odpověděl udýchaně. ,,Kdy jsi prosimtě vycházel, že tak nestíháš?" ,,No, řekněme, že jsem šikovnej a zapomněl si doma klíče." ,,Aha, no hlavně že jsi tady, ještě to stihnem, pojď," rozběhla jsem se směrem ke škole a on za mnou.
Slyšela jsem tlumený hlas, když jsem otevřela celá udýchaná dveře od třídy. Najednou na mě a Dannyho spadlo nespočet nechápavých pohledů, a já začala být nervózní.
,,O-omlouvám se paní učitelko, ale zaspala jsem," řekla jsem celá udýchaná. Učitelka mě poslala sednout, a pak přešla pohledem na Dannyho. ,,A jaká je tvoje výmluva?" ,,No, zapomněl jsem si doma klíče a zabouchnul jsem si," konstatoval bez zájmu, a aniž by někdo něco řekl, šel si sednout. ,,Nebuď drzý, nebo ti dám poznámku," prohlásila matikářka. Všichni ztichli, ale pak se po třídě zase rozeznělo spousty hlasů.
Konečně skončila hodina, a já odchytla Filipa na chodbě. Celou hodinu jsme jeden druhého ignorovali, a mezi námi panovala ta divná, napjatá nálada. ,,Filipe," jemně jsem zvýšila hlas, aby mě přes ten hluk slyšel. Otočil se na mě, a uhnul pohledem. Já se rozešla směrem k němu, a on zvedl hlavu.
,,Co je?" ptal se. ,,Hele, už nějákou chvíli se s tím trápím a řekla jsem si, že se to prostě musí vyřešit," začala jsem. ,,A co přesně máš na mysli, Lindo?" vrhl na mě nechápavý pohled. ,,No tu hádku, co jinýho?" ,,Jo aha, tohle... A co s tím?" ,,Jak co s tím? Prostě jsem to přišla vyřešit, protože už nesnesu ten pocit, že se nebavíme. Že to není jako dřív. Byla to jenom blbá hádka, a oba jsme to přehnali. Bylo naprosto zbytečný se takhle chovat, takže bych to teď ráda urovnala, protože mi prostě chybíš. Chápeš? Dál už to nesnesu, nesnesu to všechno, prosím, udělej nám radost, a spolu to dáme všechno do pořádku... Prosím.." ,,No, víš Lindo..."
Pokračování příště👀😏 Tak co, baví to tady ještě někoho? Abych řekla pravdu, tak si myslím, že většina na tenhle příběh zapomněla😂 Každopádně nekončím, knížka bude pokračovat, a bude dokončena, a to v mém vlastním zájmu😂❤️ Tak se mějte, a zatím byye🙃❤️
