Letní tábor [POZASTAVENO]

|27-Darkness in the forest|

„No konečně jste tady." Prohodil otráveně Dave. Zamračila jsem se na něj.
„Skvěle, tak můžeme vyrazit." Řekla nedočkavě Lean a zkontrolovala hodinky.
Pak jsme se všichni přesunuli na místo od kud se začínalo.

„Tak, start!" Vykřikla Lean a Claire s Becky vyrazily.

„Hele, a máš už vlastně někoho do dvojice?" Zeptala se starostlivě Paige.
„Ne." Zněla má odpověď.

„Em, Kate?" Ozvalo se za mnou.
S pozvednutým obočím jsem se otočila čelem k osobě která mě oslovila.
„Tak jsem si říkal, že když je Paige ve dvojici s Tylerem, možná nemáš s kým být."
„No, to nemám."
„Já taky ne." Usmáli jsme se na sebe.
Jsem ráda že mě přišel Alex zachránit, protože sama v lese bych asi umřela strachem.

„Můžete." Pobídla nás Lean dvacet minut po tom co odběhla dvojice před námi.
Byla už úplná tma. Směli jsme používat baterky ale tím jsme riskovali že se prozradíme.
U cesty byli rozmístěné praporky, které sice byly ve tmě blbě vidět, ale i tak se to nějak dalo.

„Můžeme?" Zeptal se mě Alex. Přikývla jsem a společně jsme se vydali do temného lesa.

Šli jsme v úplné tichosti. Najednou jsem zaslechla něčí kroky někde blízko za námi.
„Slyšel jsi to?"
„A co jako?"
„Ty kroky. Počkej, už je slyším zase."
„Nojo, já už taky."

Pak mě něco chytlo za kotník a strhlo k zemi. Vykřikla jsem čímž jsem vylekala i Alexe.
Ozval se hlasitý smích a já hned poznala že patřil jednomu klukovi z tábora.
„Tak jseš idiot nebo co?!" Křičela jsem na něj a snažila se očistit si své špinavé kalhoty.
„Ježiš, tak promiň ale tohle je můj úkol. Poslali mě sem abych vystrašil každýho kdo tudy projde."
V tu chvíli se začal smát i Alex.
„No haha, fakt vtipný. Radši pojďme dál." Oba dva se přestali smát a Alex se vydal za mnou.
„Jo a sice bych vám to neměl říkat, ale po cestě bude ještě minimálně jeden další člověk který vás má za úkol vystrašit!" Křikl za námi ten kluk.

Za dalších, možná pět minut jsem ty kroky uslyšela znovu. Pak někde za námi něco prasklo, zřejmě nějaká větev.
„C-co to bylo?" Lekla jsem se a přiskočila k Alexovi.
„Hah, pozor aby tě něco nekouslo." Dělal si ze mě legraci čímž narážel na to jak jsem ještě před chvílí ležela v blátě na zemi.
Byli jsme u sebe tak blízko že jsem cítila jeho teplý dech na svém krku.
Pak se před námi něco mihlo a zmizelo to v křoví. „H-halo? Je tam někdo?" Zeptala jsem se.
„Baf!" Něco, spíš někdo vyskočil z křoví a opět nás, no možná jen mě vystrašil.
„To jako fakt, už zase?" Štvalo mě že se nechám tak lehko vystrašit, zatímco Alex si z toho dělá jen legraci.
„Nojo, Charlie tě varoval." Takže to byl Charlie kdo mě prvně vystrašil, vzpomínám si na něho z toho dne kdy mě sním, a s Tylerem, Am seznámila v naší chatce.

„Hm." Prohodila jsem naštvaně a rychlým krokem se od nich vzdálila.
„Heej, počkej." Křikl za mnou Alex a doběhl mě. „Se mnou se ti přece nemůže nic stát." Ujistil mě.
„No to vidím." Řekla jsem když jsem na svém kotníku spatřila krev, zřejmě z toho jak jsem před tím spadla.
„Bolí to?" Zeptal se a svojí baterkou posvítil na mojí nohu.
„Co bys řekl." Pronesla jsem s ironií v hlase.
„Tak sorry. Ale myslím že už jsme skoro v táboře."
„No aspoň něco pozitivního."
Zkusila jsem jít, ale nešlo to. Chvíli jsem kulhala, ale pak mi doslo že to zkrátka nemá cenu.
„Em, Alexi? Mám menší problém."
„Co se děje?" Starostlivě se na mě podíval.
„Můj kotník. Nemůžu na něj došlápnout.
Sice si nemyslím že by byl vyvrknutý, ale myslím že kvůli tomu jak jsem na něj blbě dopadla mi pěkně natekl."
„Jenže co můžeme dělat?" Chvíli přemýšlel a pak se ozval. „Napadá mě jen jedno řešení."
„Jaké?" Zůstal na mě stát a pak se ušklíbl a přešel ke mně. Chytl mě za boky a přehodil si mě přez rameno.
„To jako vážně?!" Křikla jsem na něj z výšky jeho ramena.
„Máš snad lepší řešení?"
„A nemohl by jsi mě nést alespoň více přijatelným způsobem?"
„No když si to přeješ." Prohodil a z ramena si mě přendal do náručí, takže mě nesl jako princeznu.
„Když se ti nelíbil tamten způsob, budu tě muset nést takhle." Oznámil mi a opět se rozešel. Usmála jsem se nad tím.
I přes to že jsem moc nevážila, a Alex byl samý sval jsem se v jeho náručí cítila nepříjemně. Na jednu stranu bylo hezké že je tak obětavý, a chce mě donést až zpátky do tábora, jenže co když si o mě třeba bude myslet že jsem moc těžká?
„Jseš lehká jako pírko." Prolomil ticho které se všude kolem nás rozléhalo, skoro jakoby mi četl myšlenky.
Když jsem delší dobu nic neříkala, vyhodil mě do vzduchu a opět mě chytil, snad aby mi dokázal že pro něho jsem opravdu lehká jako pírko.
„Alexi!" Zařvala jsem když jsem se ocitla ve vzduchu. „Co kdyby jsi mě nechytil?! Je už tma a není skoro vidět!"
„No co, prostě by jsi spadla na zem. Dneska už to máš jednou za sebou, takže by tě to možná ani tolik nebolelo." Prohodil jakoby mi přesně takový pád přál.
Do tmy jsem se zamračila, a sama pro sebe protočila panenkama.

Do tábora jsme dorazili za pár minut. Alex na nic nečekal a hned mě odnesl k ošetřovatelce.
„Počkám tu na tebe." Oznámil mi a posadil se na židli u zdi.
„Alexi, nemusíš to dělat. Já to tu nějak zvládnu, přeci jenom už mi je šestnáct, nejsem malá holka. Ale děkuju ti za to že jsi mě sem vlastníma rukama odnesl." Usmáli jsme se na sebe.
„Tak dobře. Ale slib mi že až tu skončíš, zajdeš za mnou, nebo mi alespoň nějakým způsobem dáš vědět že to zranění není nic velkého. Nechci aby ti tu nohu museli amputovat a já tak přišel o skvělou kamarádku, a kapitánovu, tudíž moji pomocnici." Zažertoval a rukou si prohrábl vlasy. Zasmála jsem se jeho žertu a při vstupu do místnosti kde se nacházela ošetřovatelka mu zamávala.