Jednoho krásného dne Han Jisung a jeho kamarád Felix vyrazili na párty. Vše se zdá být nevině v pořádku. Avšak párty samotná má už několik háčků: koná se u Lee Minha, kluka, kterého Jisung nemůže vystát, a aby toho nebylo málo, Jisung tam pod vlivem...
,,Vždyť se toho tak moc nestalo," trhl jsem rameny a ošil se pod jeho pohledem, jenž pomalu vypaloval do mě díru. Stáli jsme kousek od stánku, nikde ani živáčka. Minho na mě upíral své velké hnědé oči a... tvářil se zklamaně?
,,Se toho tak moc nestalo?" zopakoval má slova a povytáhl obočí nahoru. Naklonil se k mé maličkosti.
,,Mám ti připomenout, jak jsi líbal mé rty, rukama mi vjel do vlasů a chtěl pořád víc a víc?" S každým slovem se ke mně přibližoval a ztišoval svůj hlas. Já se spěšně rozhlédl po okolí, jestli někdo přeci jen neposlouchá náš rozhovor. Naštěstí mé jestřábí oko nepostřehlo žádný pohyb, jen kolem Minhova ramene si to vzduchem proletěl žlutavý motýl.
,,Pššt. Co když tě někdo uslyší?"
,,Neuslyší. A i kdyby, vadilo by ti to?" Musel jsem trochu zaklonit hlavu, abych mu viděl do očí. Něco mi zakazovalo mu říct, že ano. Srdce? Tomu teď moc důvěřovat nebudu. Bylo na tom teď celkem špatně: bušilo, jakoby mi šlo o život. Je to kvůli němu?
,,Co na tom, co se stalo, chceš probírat?" ignoroval jsem jeho předešlou otázku ustupujíc o krok vzad. Badum. Badum. Badum.*
(*zvuk bušícího srdce)
,,Co myslíš?" ušklíbl se a polohlasem dodal: ,,Chci dokončit, co jsme začali."
Tváře mi zrudly studem. To nemůže myslet vážně!
,,Joke, ty si všechno hned bereš k srdci," jeho smích se roznesl okolím a poplácal mě po rameni. To mě naštvalo. Vážně jsem si myslel, že to on myslel vážně?
Pěstí jsem ho lehce praštil do ramene a protočil očima. Ke stánku právě přicházela paní s malým chlapcem, ruku v ruce. Spěšně jsem zaběhl dovnitř a začal je obsluhovat, mezitím co jsem nechal Minha stát tam, kde byl.
,,Jak se říká?" pobídla chlapce paní, když jsem mu předával jejich objednávku.
,,Děkuju," špitl a já se na něj široce usmál.
Oba po chvíli odešli a v okénku se objevila další postava.
,,Dobrý d-" zarazil jsem se. Byl to Minho.
,,Ty tu ještě jsi?"
Minho uraženě odfrkl. ,,Tohle si budu pamatovat, Han-ah." Nekomentoval jsem to. Radši.
Opřel se o něco jako parapet a s podepřenou bradou spustil:
,,Pracuješ tady často?"
,,Jen v úterý, středy a pátky. Můžeš si sem zajít na zmrzku," prohodil jsem a on se pousmál.
,,Beru tě za slovo..." Jeho pohled se stočil k mobilu, jenž vytáhl z kapsy. Někdo mu volal a nebudu lhát, šíleně mě zajímalo, kdo to byl. Nějaká holka? Někdo z rodiny? Známý? Tolik možností. Minhovo obočí se naštvaně svraštilo a jedním tahem prstu onen hovor vytípl.
,,Vypadá to, že už budu muset jít, Veverko," řekl a já automaticky protočil oči nad tím oslovením. Mohl si ho odpustit.
V ten moment jsme od sebe stáli asi půl metru a dělila nás jen tenká dřevěná stěna stánku.
Za lem trička si mě přitáhl k sobě a letmo mě líbl na tvář. Překvapeně jsem zamrkal.
,,Tak zatím, Jisungu."
Zmizel. Mezitím uběhlo několik minut a já tam stále byl jak opařený. Tohle mělo být to jeho "chci si promluvit"?
Místo, kam před chvilkou přistály jeho hebké rty, se začalo zalévat krví a nabírat tak červenou barvu, stejně jako tvář na druhé straně.
Lee Minho... Co mi to sakra děláš?
---
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
