Jednoho krásného dne Han Jisung a jeho kamarád Felix vyrazili na párty. Vše se zdá být nevině v pořádku. Avšak párty samotná má už několik háčků: koná se u Lee Minha, kluka, kterého Jisung nemůže vystát, a aby toho nebylo málo, Jisung tam pod vlivem...
Nasedli jsme na kola a frčeli, dle Minha, kratší cestou než ostatní. Srdce mi do žil pumpovalo adrenalin. Škodolibě jsem se v duchu ušklíbl nad představou otráveného Felixe, Jeongina a dalších čtyř jeho přátel, jak šlapou tu štreku sami. Minho mi poradil odbočit do prava a vzít to polňačkou, jenž se vlnila krajinou a byla krapet fyzicky náročnější než ježdění po silnici. Sice náročná, ale kratší, ujišťoval jsem se a sebevědomě následoval Minha.
Jeli jsme hned za sebou a ovzduší se s pomalu příchozím večerem ochladilo. Přestože na traktorem vyježděné a udusané trase ležely kameny a všemožné drncavé překážky, jelo se nám relativně dobře. Terén byl mírně z kopce a kolo jakoby jelo samo.
,,Tady doleva," křikl na mě.
,,Teď zase doleva."
,,Doprava!"
,,Jeď rovně," poručil už asi po páté a mě přišlo, že se jen víc a víc ztrácíme. Už jsem to nevydržel a musel zastavit. Ne z vyčerpání, ale z rozčilení. ,,Víš ty vůbec KAM jedeme?" slezl jsem z kola a to jen tak pohodil do trávy. Taky zastavil.
,,Ehm, do kempu?" zeptal se nevinně a rukou si nervózně přejel po zátylku. ,,A víš KUDY se tam dostat?" Na to slovo jsem dal velký důraz a posadil se vedle svého kola. Minho se zamyslel. ,,No, měli jsme přejet přes takový malý lesík a to už na nás kemp měl vykouknout. Nějakým záhadným způsobem se nám ten les vyhnul," konstatoval a já stěží udržoval svou trpělivost. ,,Spíš my se vyhnuli jemu..."
,,...Co teď?"
,,Můžeme zavolat ostatním," navrhl Minho a v zápětí se z jeho strany ozvalo tiché zaklení. ,,Vybitý mobil," vysvětlil. Protočil jsem oči v sloup, však v zápětí se k jeho nadávání přidal. ,,Sakra! Taky... Co teď? Nemáme tušení kudy se do kempu dostat," odtušil jsem a vyhoupl se na nohy. Přešlapoval jsem v kruhu a u toho se zamýšlel nad řešením situace. Minho vraštil obočí a snažil se přijít na to, kde jsme špatně zahnuli.
,,Tak pojeďme, určitě to nebude daleko a nějak se tam dostanem. Kdyžtak nás kluci prostě najdou."
,,Jen aby.." povzdechl jsem si a opět nasedl na kolo.
---
Nedostanem se tam. Začalo se stmívat. Nemám šajna, kolik může být hodin, ani jak dlouho už jsme na "cestě do kempu". Prostě jsem časově i prostorově dezorientovaný. Když už nám tma nedovolila pokračovat v cestě, dojeli jsme k nějaké malé vesnici. Dostali jsme se na náves, kde byla hospoda narvaná místními lidmi. Minho mě dovedl k pokladně, kde byla i recepce. Měli jsme štěstí, že je tu možné ubytování. Mezitím co můj společník zařizoval náš nocleh, já se zeptal, jestli si můžu zavolat z jejich pevné linky.
,,Haló?" ozvalo se praskavě z druhé strany.
,,Lixi, tady Han, s Minhem jsme se tak trochu ztratili."
,,Tak trochu?! Nemohli jsme se vám dovolat, ani jednomu. Byli jsme podělaní strachy, že se vám něco stalo. Kde sakra jste? Jste oba v pohodě?"
,,Jsme v nějaké hospodě, Minho teď zařizuje přespání."
,,Díky bohu. Zítra radši zůstaňte na místě, někdo z nás pro vás přijede. Doufám, že budete mít manželskou postel a sdílet pokoj s komáry! Vyděsili jste mě k smrti," pustil se do mě a Minho na mě mávl s klíčky v ruce, ať si pohnu.
,,Promiň, jakmile si nabiju mobil, pošlu ti, kde jsme."
,,Fajn. Užij si to se svým rivalem," zaznělo vyčítavě, ale zároveň z jeho hlasu zněla úleva.
,,Není to můj riv-"
To už to Felix típnul a já nejistě následoval Minha do jednoho z pokojů. Jako první věc, co na nás vybafla, byla obří manželská postel ve středu místnosti. Si děláš srandu.
,,Zastihlo nás Felixovo prokletí..."
---
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
