Jisung's Pov:
,,Fuj, to je kopec," postěžoval jsem si jen tak pro sebe při tom cyklo závodu. Všichni nasadili ze začátku brutální tempo, prý abychom byli do večera v kempu, kde budeme pár dnů přespávat. Do té doby nám zbývají asi dvě hodiny a dobrých pětadvacet kilometrů.
,,Sungu, jedeme po rovině," připomněl mi Felix a během pár sekund mě předjel. Je to hrozně demotivující, když jedete jako úplně poslední. Teda, za mnou se táhl Minho, úplně otrávený mým hlemýždím tempem. Mohl mě kdykoliv předjet, ale on trval na tom, že když je z celé naší výpravy ten nejstarší, pojede poslední, abychom nikoho nikde nezapomněli.
Už hodnou dobu na sobě jsem cítil jeho pohled. Vždy jsem měl to tušení, že na mě vyloženě zíral, ale jen co jsem se otočil, napomenul mě, ať se koukám na cestu.
Naše cesta momentálně směřovala stále rovně. Jeli jsme po silnici obehnané z obou stran stromy s velkými zelenými korunami. Byl by to hezký pohled... kdybych nemusel šlapat jako splašený, aby mi ostatní neujeli a mě nenechali někde daleko, předaleko za sebou.
Projížděli jsme kolem autobusové zastávky, jenž se tyčila hned vedle odbočky na nějakou obec. Hlavou mi proběhla myšlenka na malou přestávku.
,,Já už nemůžu!" zvolal jsem na ty přede mnou a pomalu zajel k zastávce. Ostatní se zastavili na kraji silnice a věnovali my otrávené pohledy. ,,Už zase, hyung?" povzdechl si Jeongin a hned vzápětí dodal: ,,Už jsme kvůli tobě měli tři přestávky."
Nasadil jsem posmutnělý výraz. ,,Ale mě bolí nohy," postěžoval jsem si a Felix protočil oči. ,,Jisungu, nehraj to na nás. Už jen kousek a jsme v kempu. Tak šup! Nasedni na kolo a pokračujeme!"
Do konverzace se vmísil i Minho. ,,Tak klidně jeďte. Já tu s Hanem zůstanu a brzy vás doženeme."
Já se samou radostí zakřenil od ucha k uchu a na mého zachránce ukázal zdvižený palec nahoru. Felix povytáhl obočí.
,,Dobře tedy, víš kudy?"
,,Samozřejmě."
Ostatní tedy odjeli a během chvilky nebyli v dohledu. Až tak moc jsem zdržoval? Nu což. Posadil jsem se na lavičku a nohy natáhnul před sebe. Byla to úplná úleva. Minho mi podal flašku s vodou a já ji s vděkem přijal.
,,Ukaž tu nohu," přikázal mi zničehonic a já na něj zmateně zíral. ,,Máš ji odřenou," poukázal a já sám se podivil, že si toho všiml. Opravdu v místech lehce nad patou se mi noha leskla trochu červeně. Byla to jen zanedbatelná odřenina, ale přeci tam byla.
Se zaváháním jsem si sundal botu a ponožku z poraněné nohy. Minho si klekl na jedno koleno a z batohu vyndal dezinfekci. Bez varování mi nalil peroxid v lahvičce z hnědého skla na ránu. ,,Aaaaa, ty magore, proč jsi mi neřekl, že to bude tak moc štípat?"
Minho si vyloženě liboval v mé naštvanosti. Na tváři mu hrál nadmíru pobavený úsměv, za který by jeho fanynky byly schopny zabíjet. Fajn, jak chce, budu hrát uraženého. Ránu zalepil náplastí, co též vytáhl ze svého batohu. ,,Můžeme jet?" zeptal se stále klečíc u mých nohou a upíral své velké hnědé oči na mou osobu. Zkřížil jsem ruce na prsou, snad abych si udělal obranný štít a byl vůči němu imunní. Rozhodně nejsem.
,,Ještě chvilku si chci posedět."
,,Sedět budeš na kole," vyvrátil mé přání, počkal, až se opět obuju a za ruce mě vytáhl na nohy. Rezignoval jsem. Mezitím co jsme šli ke kolům, vítr ke mně zavanul jeho vůni. Nepozorovaně jsem si toho šňupnul. Jisungu, Jisungu, co jsi to za úchyla? Co by si o tobě třeba Felix pomyslel? promlouval jsem k sobě a u toho se stále více mračil.
Minho si všiml mého stále uraženého výrazu a přehodil nohu přes kolo.,,Co takhle si cestu trochu zkrátit?" navrhl a v očích mu šibalsky blýsklo.
---
ČTEŠ
Hey, Are You Online? (Minsung)
FanfictionJednoho krásného dne Han Jisung a jeho kamarád Felix vyrazili na párty. Vše se zdá být nevině v pořádku. Avšak párty samotná má už několik háčků: koná se u Lee Minha, kluka, kterého Jisung nemůže vystát, a aby toho nebylo málo, Jisung tam pod vlivem...