Jednoho krásného dne Han Jisung a jeho kamarád Felix vyrazili na párty. Vše se zdá být nevině v pořádku. Avšak párty samotná má už několik háčků: koná se u Lee Minha, kluka, kterého Jisung nemůže vystát, a aby toho nebylo málo, Jisung tam pod vlivem...
,,Sakra," zaklel jsem a ještě jednou prohrábl věci ve svém batohu. Někde to tu musí být. ,,Co hledáš?" ozvalo se z hroudy peřin na posteli. Těžko říct, kde se v nich nacházel Minho. ,,Asi náhodou nemáš u sebe make-up?" protočil jsem oči a dál se hrabal ve svém zavazadle. ,,Kdo by si bral make-up na kola?" Mé ucho polechtal jeho tichý smích a na to se konečně vynořil z peřin. Z dálky mě v sedě mlčky sledoval. Zjevně pobavený mou panikou. Nehodlal jsem mu pohled opětovat. Poslední co chci, je vidět jeho ranní rozcuchaný a lehce chaotický vzhled. Teda dokud nenajdu, co hledám.
,,A na co to vlastně tolik potřebuješ?"
,,Snad abych zakryl tohle?" naklonil jsem hlavu na stranu a tím se mu naskytl pohled na několik tmavých cucfleků, co mi na krku zanechal. ,,Kvůli tomuhle tu vyšiluješ?" ušklíbl se, zatímco já hledání poraženě vzdal. Posadil jsem se na kraj postele a usilovně přemýšlel, čím nahradit korektor.
,,Nemusíš je zakrývat," řekl Minho sedíc za mnou a já rozhodně zakroutil hlavou v záporu. ,,Felix ani ostatní to nesmí vidět. Došlo by jim, že to je tvoje práce."
V tom se jeho paže omotaly kolem mých ramen ukrytých v mikině, co jsem přes sebe ráno v rychlosti přetáhl. Silou mě svalil na postel, hned vedle sebe. ,,Co to děláš?" neubránil jsem se hravému úsměvu. Minho mě k sobě přitáhl a otřel naše nosy o sebe. Byli jsem si tak blízko, jakoby moje dřívější nenávist k němu byla jen dávná minulost. ,,Tak je nezakrývej," řekl s úsměvem. ,,Tak fajn, fajn. Ale kdyby někdo měl kecy, je to na tebe."
,,Han-ah, lituješ snad toho, co se mezi námi stalo?" zeptal se zničehonic po malé prodlevě. ,,Ne," odpověděl jsem okamžitě. ,,A ty?"
,,Samozřejmě, že-"
Přerušily ho vibrace telefonu, jak se mu někdo neúnavně snažil dovolat. Minho si otráveně odfrkl a hovor přijal.
,,Ahoj, mami."
,,Minho! Konečně se ti člověk dovolal... Tvůj otec je vzteky bez sebe, protože neví, kde jsi," ozval se z druhé strany naléhavý hlas paní Lee. Minho stiskl čelist a pohled upřel na mě.
,,A proč? Bojí se o mě?" uchechtl se hořce. Sarkasmus z jeho hlasu přímo sršel, až mě z toho zamrazilo.
,,Mohl bys mu alespoň odepsat," ignorovala jeho předešlou otázku.
,,Mami," začal chlálolivým tónem, ,,Vždyť víš, že mezi mnou a tátou jsou trochu vyšponované vztahy. Nechci, aby diktoval každou chvíli mého života, jak se mu to zrovna hodí."
,,Minho! Takhle o něm nemluv!" zvýšila hlas a já sledoval, jak Minho protočil oči.
,,..."
,,Uhm... a ty jsi v pořádku? Bavíš se s přáteli?" obrátila téma jiným směrem. Z jejího hlasu jsem rozpoznal starostlivost a péči. Minho jí začal vyprávět, jak jsme se ztratili a různé zábavné příhody, co se nám staly. To, že by měl napsat otci, radši paní Lee už neříkala a to, co se událo téhle letní noci, Minho samozřejmě zamlčel. Zatímco oni si povídali, já nestydatě poslouchal jejich hovor.
Uběhlo deset minut. A oni stále mluvili.
Po dvaceti minutách mě to přestalo bavit a rozhodl se Minha polechtat. Nevěděl jsem, kde je jeho lechtivé místo, ale vím, kde to je nepříjemné snad každému. V uchu. Teda, pro mě určitě. Za jízdy mi do ucha vlétla moucha a místo toho, aby ostatní měli pochopení, se mi vysmáli a držkovali, že proběhlo další zdržení.
Rozhlédl jsem se, co by mohl být můj nástroj smrti, ale nic vhodného po ruce nebylo. A v tom jsem to uviděl. Z polštáře pod našimi hlavami trčelo malinké bílé pírko. Takové chmýříčko.
Pomalu jsem jej vzal a opatrně posouval ruku k uchu Minha, který stále klábosil s mamkou. Ještě kousek.
,,Ahhh! Jisungu! Promiň mami, ale někdo si tu právě podepsal rozsudek smrti. Musím končit. Miluju tě," hovor položil, než se mu dostalo odpovědi.
Vyhoupl se nade mě a rukama se zapřel u mé hlavy. Z očí mu šlehaly plameny. Pomsta. To mu teď leželo na srdci. Krutá a sladká pomsta.
Zdá se mi to, nebo mi naskočila husí kůže?
,,Han-ah, tohle ti nedaruju," ujistil mě, načež se jeho prsty rozlétly všude po mém těle. Já se svíjel smíchy a zapomínal, že dech je potřebný k životu. Minho se škodolibě usmíval a ve chvíli, kdy ze mě vylétlo škytnutí, se začal smát na celé kolo.
---
Přijel pro nás Jeongin, který uměl snad celou trasu nazpaměť a všechny okolní silnice k tomu. Dorazili jsme do kempu a já si rychle nasadil kapuci, aby alespoň ty cucfleky nebily každého do očí.
,,Vy jste fakt magoři," kroutil nad náma hlavou Felix, ale vysmál se nám za najeté kilometry navíc.
,,Tak hlavně, že to dobře dopadlo. I počasí bylo hezké," řekl Minho, jen co zamkl naše kola ke stojanu a přehodil svou ruku kolem mých ramen.
,,Sblížili jste se vy dva aspoň?"
,,Tak trochu," zasmál jsem se a snažil se zakrýt svou nervozitu.
,,A nejen to," pošeptal Minho tak, že jsem to slyšel jen já. Setřásl jsem jeho ruku ze svých ramen a chytil se Felixovy paže, abych mu dokázal, že jsem silně psychicky traumatizovaný. ,,Kecám! Byla to ta nejhorší noc v mým životě!"
,,Když myslíš," pokrčil fialovovlasý rameny.
,,Jsem rád, že už po sobě neštěkáte."
---
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Psací prázdniny mi skončili :) Pardon za malo (velkou) prodlevu 🐺
