Jednoho krásného dne Han Jisung a jeho kamarád Felix vyrazili na párty. Vše se zdá být nevině v pořádku. Avšak párty samotná má už několik háčků: koná se u Lee Minha, kluka, kterého Jisung nemůže vystát, a aby toho nebylo málo, Jisung tam pod vlivem...
„Hyung, budeš na něj ještě dlouho zírat?" Jeongin se posadil vedle mě do trávy a hlavu si položil na kolena, jenž si přitáhl blíže k tělu. Hodil jsem po něm letmý pohled a tím ho odtrhl od Minha. Jeongin mě úplně vytrhl z proudu myšlenek, které se téměř úchylně vracely k naší společné noci. Ugh. Musím na to přestat myslet.
„Přemýšlím, jestli mu s tím mám jít pomoct..." zalhal jsem. Jeongin povytáhl obočí, když Minhovi opět spadl stan. Snažil se o to už asi hodinu čistého času. A to se mě vermomoci snažil přesvědčit, že to zvládne sám. Tak určitě. Pohlédl jsem na oblohu a viděl jak se její barva značně změnila. Už se pomalu smrákalo. Jestli to takhle půjde dál, bude spát na plachtě pod širákem.
„Myslím, že by to ocenil," ušklíbl se ironicky a já se zapřel do kolen, že se konečně vyhrabu na nohy. Jeongin sledoval jak se mé nohy pomalu daly do pohybu. „Tak zkusit to můžu." Vydal jsem se k Minhovi, který se silou snažil svůj přístřešek nějak postavit. Byl to stan asi tak pro jednu a půl osoby, soudě podle jeho velikosti. Stoupl jsem si hned k němu, založil si levou rukou v bok a pravou nohu ladně pokrčil. Někdo tomu říká postoj těhotných žen. Ani nevím, kde jsem o tom slyšel.
„Ahoj Minho, co to děláááš?" protáhl jsem jako ta holka z Phinease a Ferba, kdykoliv vejde k nim na zahradu. Viděl jsem jak sebou lehce trhl, když jsem na něj zničehonic promluvil.
„Co bys řekl?" zvedl pohled od stanových tyček, které odmítaly držet správný tvar. Otráveně foukl do vlasů, které mu spadali do ksichtu. Trochu jsem se rozhlédl kolem, jestli nikdo nejde kolem. Jeongin už někam odešel a já nenápadně, aby se to když tak dalo nějak zakecat, jsem mu vlasy prohrábl dozadu. Ze dřepu na mě pohlédl a oči se mu jen třpytily díky zapadajícímu slunci. Aww... V duchu jsem se chtěl profackovat. Já jsem tady ten roztomilý, ne on.
„Řekl bych, že s tím potřebuješ píchnout," zasmál jsem se a už se sehnul pro příbalový návod.
„Píchnout? Tak až to postavíme, baby," prstem si přejel po spodním rtu.
Moje obočí vystřelilo nahoru a věnoval mu krutě soudící pohled... i tak jsem cítil jak mi rudnou uši.
„Horší hlášku jsem v životě neslyšel." Dřepnul jsem k tyčkám a podle návodu je začal spojovat a protahovat otvory v plachtě. Nebylo to až tak těžké. „Mimochodem. Já mám stan s Felixem."
„Počkat co? To je zrada!"
„Už jsem to Lixovi slíbil. Navíc náš stan se jen tak zhroutí," pokrčil jsem rameny jednoduše. Felix ho totiž zkonstruoval sám, už první noc, kdy jsme já a Minho byli v čudu. Nemusím tudíž riskovat, že by mi spadl na hlavu. „Ale můžeme si to po výletu vynahradit, co ty na to? Mohl bys... u mě přespat... a tak..."
Minho dělal, že se natahuje pro tyčku vedle mě, ale místo toho, aby si ji vzal, vlepil mi dětskou pusu na tvář. Teď už jsem musel být jak rajče. Chtěl se natáhnout pro tyčku znovu, tedy se o to znovu pokusil, ale zrovinka se zde jako duch objevil Felix. Proskákal kolem nás a Minho se na mě pousmál. „Tak domluveno."
Společnými silami jsme já a Minho (jen já) postavili další z pěti stanů naší skupiny. Jeho stan si našel místo hned vedle toho našeho. A když už tohle bylo z krku, mohli jsme se konečně začít pořádně bavit s ostatními. Kluci chystali táborák, Felix z batohu vytáhl pytel marshmellownů. A někdo z našich řad od dalších cizích táborníků vyloudil kytaru. Z ohně lítaly jiskry jako hejna světlušek a ozařovaly tmavou noční scenérii. Do rytmu hudby (nebo spíš to byl pokus o hudbu) jsme se kolébali ze strany na stranu a na větvi z jabloně (kterou jsme mimochodem tak trochu bez povolení uřízli kapesním nožem) jsem si opíkal tu cukrovou bombu.
Po chvíli koukání do ohně mi začaly slzet oči. Odvrátil jsem pohled od tančících plamenů a cítil jak mi noční vzduch šíleně ochladil obličej. Skoro až automaticky jsem pohledem vyhledal Minha. To vlastně dělám celkem často. Seděl kousek ode mně. Rukama se zapíral o kolena a skláněl se k ohništi s buřtem. A koukal... na mě.
---
V noci jsem koukal do stropu našeho stanu. Starý spacák, co mi mamka pomohla najít na půdě, mě pořádně škrábal, že jsem měl chvilkami pocit, že ho sdílím s celým mraveništěm. Cítil jsem jak Felix vedle mě spokojeně chrupká a něco jako breberky ve spacáku ho netrápí. Musel jsem se furt převalovat a škrabat se.
Vyspím se dnes večer vůbec? Unaveně jsem zívl a znovu se zavrtěl jako housenka v kukle. Agh. Naštvaně jsem se začal hrabat ze spacáku, ale nedopatřením jsem kopl do stěny stanu. Co by se mohlo stát, že? No jo, to by se tam ale nesměl nacházet kolík, jenž držel drtivou většinu našeho přístřešku. Pak jsem jen ucítil jak se nám stanová plachta snesla a následně připlácla na obličeje. Ve chvíli, kdy jsem se nadechl, přilepila se mi přímo na nos. Felix vedle mě se začal vrtět a otáčet.
„Co je?" nechápal, když jsem lezl ven spolu s mým batohem. Felix zmateně za mnou. „Cos dělal?" zamumlal a rukou si protřel oko, aby alespoň něco viděl.
„Ehm... možná jsi nezamáčkl kolíky pořádně."
Felix povytáhl obočí, ale nevyjádřil se. Místo toho ze stanové hroudy vytáhl své věci a pomalu je táhl po zemi, protože se únavou hrozně hrbil. Vypadal jako zombie.
„Postavíme to zítra, Jisungu. Pro teď se musíme k někomu přisrat," Felix si s tím dvakrát hlavu nedělal a zamířil k jednomu ze stanů našich přátel. Já, jakože nevím ke komu jdu, jsem zamířil ke stanu, který patřil tomu jednomu klukovi.
„Máš tu ještě pro mě místo?" zeptal jsem se ve chvíli, kdy mě Minho poznal téměř ve spánku.
„Hmm~ Nevím, Veverko, po tom jídle zabírám dost místa," pokusil se o vtip, ještě se semknutými očními víčky. Já, nedbaje jeho poslední věty, vlezl za ním a lehl si čelem k němu.
„Víš, že dobrý člověk se vejde všude?"
Konečně jsem zahlédl jeho tmavě oči. Nebo spíše jejich obrys. Minho mě přitáhl za boky tak, že mezi námi nebylo na nic místo. Ani na milimetr prostoru. Nohy jsme přirozeně propletly a já přísahám, v životě jsem se nikoho nedotýkal celým tělem. V tomhle objetí bylo strašně moc, ale jak jsem řekl, mezi námi v tu chvíli nebylo na nic místo. Nepotřeboval jsem slova, abych mu popsal ty pocity, které mě obklopí, kdykoliv na něj jen pomyslím.
Potřeboval jsem jen jeho.
---
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
