Hey, Are You Online? (Minsung)

11.

Minho's Pov:

Třetí hodina ranní. Hodina duchů, strašidel a všech přízraků. Ať už se díváte na jakýkoliv horor, hodně věcí se tam děje ve tři ráno. Jenže dnes v noci se u nás žádný duch neukázal. Sice jsem slyšel cvaknutí zámku dveří a příchod někoho domů, ale to byl můj otec nikoliv duch. I když od strašidla nemá daleko. 

Než jsme šli spát, mé uši zaslechly podobný zvuk. Tehdy to ve mě hrklo jak ve starých hodinách a okamžitě jsem se od té Veverky musel odtáhnout. Nemohl jsem sobě a ani jemu způsobit problémy. 

Proto teď můj mozek přemítal, jestli se mi to předtím jen zdálo. I kdyby, stejně to je teď už jedno. Jen jsem se překulil na druhý bok a snažil se zase ponořit do říše snů.

---

Ráno jsem se probudil s prudkým výstřelem do sedu a rychle tlukoucím srdcem. Noční můra, už zase. Unaveně jsem si prohrábl zpocené vlasy dozadu a snažil se zklidnit zrychlený dech.
Možná jsem byl příliš rozrušený, že až po značné chvíli jsem zaregistroval prázdné místo vedle mě.

Byl pryč.

Proč odešel? Navíc tak brzy. Bylo teprve 7 hodin ráno.

,,Sakra," vypustil jsem frustrovaně. Podělal jsem to?
Nejspíše ano.
Ale jak má člověk vědět, jak na tom je, když nic nezkusí?
Nijak.
Jenže u té Veverky to je tak trochu jinak. Vím, že mě úplně v lásce nemá. A já, řekněme, úmyslně přiléval olej do ohně. Co mám čekat, když ho jen tak začnu líbat?

7:46

Já:
Tak jak bylo na párty?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Ušlo to

Já:
Dopravil ses v pořádku
domů?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Ano, mami

Já:
Spíš tati (daddy), ne?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Už jsem se lekl, že
vedeme normální konverzaci

Já:
Vylekal jsem tě?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Z velké části ano

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Můžu se tě na něco zeptat?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Potřebuji radu

Já:
Hsjsmhhfj

Já:
Ty po mě chceš radu? 😯

Já:
Jsem poctěn

Já:
Spill the tea

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Znáš Lee Minha? Ze čtvrťáku?

Já:
Znám

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
To on mě včera odvedl z
párty

Já:
Mám začít žárlit?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
To není vtipný 😕

Já:
Japato?

Já:
Stalo se snad mezi vámi
něco?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Jo..

Já:
Trefa do černého 😮

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Nevím co mu přeskočilo

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
A nevím co mi přeskočilo

Já:
Jak to myslíš?

Já:
Třeba to, co přeskočilo,
byla jiskra

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
🙅🙅🙅

Já:
?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Copak neznáš Minha?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Střídá holky jako ponožky

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Navíc, jeho ego je větší než
Namsan tower

Já:
Myslíš?

Au. Tak tohle je jeho pohled na mě? Takhle mě celou dobu viděl? Srdce se mi nekontrolovatelně svíralo, jako by bylo lapeno do stále zmenšující se krabičky. Lehl jsem si zpět na záda a snažil se z konverzace co nejdříve dostat. Nepotřebuju slyšet víc o tom, jakej jsem arogantní f*ck boy. Chci pryč.

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Jo, ale teď k té radě

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Co mám dělat?

Han-ah(⁠^⁠^⁠):
Nechci, aby se to stalo znovu

Já:
Idk

Já:
Dělej, co chceš

---

🤍