Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Psycho°

Druhý den po té události jsem čekala v nemocnici s babičkou (bcs Boo nemá rodiče, přišla o ně při autonehodě), kdy zavolají mé jméno. Nemohla jsem přestat myslet na ten jeho úšklebek a hlavně to co mi udělal, když jsem plakala. ,,Paní Lee Boo-neon?" Vyrušila mě sestřička ze vzpomínání. Já jsem zvedla ruku a rozešla se k ní. ,,Aha, tady jste. Už na vás čeká doktor, máte mu co říct, co jste dělala a podobně." Mrkla na mě. Z téhle nány se každému chlapovi udělá hezky, ale na mě to tedy nezabírá. Vešla jsem tedy do té místnosti, kde právě čekal, kterou upřímně nesnáším. Když mi obvazoval rány, ptal se mě na různé otázky a hlavně ohledně školy. Bcs můj pan doktor je i můj příbuzný. ,,Co sis to vyryla do ruky? To s tebou hází až takhle hormony?" Zeptá se se smíchem. Mě tedy vůbec do smíchu nebylo. Chtělo se mi brečet. ,,Včera se mi stala taková divná věc, která s tímhle souvisí." Vysvětlila jsem mu. On se na mě nevěřícně podíval a usmál se. ,,Prosim tě, kdo by ti to udělal?" Řekne klidným hlasem a pokračuje. ,,Ty rány byly velice hluboké, takže máš štěstí že jsi nevykrvácela. Ale jedno mi nejde do hlavy. Jakto, že jsi moc nekrvácela? Ty rány byli i přes žíly." Řekl svůj monolog a vypadal vážně. Když mi doktor řekne, že jsem mohla vykrvácet, ale nevykrvácela jsem i přes to, že jsem měla i prasklé žíly, tak je to velmi divné. Ruku mi obvázal a tím to haslo. Ještě mi řekl co můžu a co nesmím dělat. Paráda, teďka nebudu měsíc sportovat! Řekla jsem si pro sebe vztekle. Ale na jednu stranu jsem byla ráda. Aspoň nebudu poslouchat ty namyšlené blbky. 

Seděla jsem doma sama a co jediné jsem mohla dělala, tak jsem čuměla do blba. Začal mi zvonit telefon. Hned jsme ho popadla a zvedla to. Bylo to neznámé číslo.
Rozhovor:

Boo: ,,Prosím?"

???: ,,Ahoj, to jsem já Hoseok. Jseš doufám Boo?"

Boo: ,,Ano jsem to já.*Smích*

Hoseok: ,, Čemu se směješ? *Též smích*

Boo: ,,Ten tvůj tón hlasu byl zajímavý."

Hoseok: ,,No hahaha moc vtipné🙄"

Boo: ,,Jak jsi přišel na moje telefonní číslo?"

Hoseok: ,,Vždyť víš že na skupině naší třídy má tam každý telefonní číslo ne?"

Boo: ,,Ajo xdd"

Hoseok: ,,Hele, jen jsem se chtěl zeptat jestli jsi v pohodě"

Boo: ,,Úplně pohoda!"

Hoseok: ,,Tak ho to je dobře"

Boo: ,,A jak jsi na tom ty?"

Hoseok: ,,Bude to znít asi divně, ale vcelku mi chybíš."

A takhle jsme si povídali asi hodinu. Po zavěšení hovoru mi bylo znova smutno. Hoseok byl takový šťastný a rozesmál mě. Teďka zase sedím na posteli a nedělám nic. Šla jsem si pro jídlo do lednice. No nic. Neměla jsem tam nic chutného.

Sleduju televizi z nudy a koukám na jeden horor který upřímně miluju! Jméno filmu je Smile nebo-li v překladu Úsměv. Jelikož byla scéna, kdy u ní byla terapeutka a začal ji zvonit telefon, potom ta terapeutka se začala usmívat tak nechutně. Měla jsem z toho hrůzu ale i přes to, že jsem věděla, že je to vymyšlené. A hlavně po té scéně mi začal zvonit telefon. Lekla jsem se. Neznámé číslo, zase. Tentokrát už jsem měla strach velmi velký. Stopnula jsem film a věnovala se hovoru. ,,Ano?" Zeptala jsem se. ,,Dobrý večer. Jste vy Lee Boo-neon?" Zeptal se. ,,Ano, co potřebujete?" Zeptala jsem se na zpátek. ,,Prý si na vás sousedi stěžovali, kvůli narušování nočního klidu." ,,Oh ano, omlouvám se. Koukám tady na film, já už ho vypnu. Slibuju, že se to už nestane." Omluvila jsem se s tím, že už ukončím hovor. Ale ono ne. ,,Omlouvat se nemusíte, je příjemné vás takhle poslouchat." Řekl neznámí chladným hlasem. Naběhla mi husí kůže. ,,Prosim?" Zeptala jsem se a zlomil se mi hlas. ,,Říkám, omlouvat se nemusíte, je příjemné vás takhle poslouchat." Řekl opět stejně chladným hlasem. ,,Hele to není vtip! Běžte si strašit někoho jiného a povídat mu tyhle pohádky!" Zařvala jsem na něj do telefonu a típla to. Ale to že jsem někomu mohla narušit noční klid je pravda. Proto jsem vypla film a rozhodla se jít vysprchovat. 

Po sprše jsem si ještě napatlala na obličej nějaký krémy atd... S tímhle jsem chtěla odejít z koupelny, ale nevím jak se znova rozsvítilo. Vrátila jsem se tedy zpátky a zhasnula znova. Jen po té, co jsem se otočila se znova rozsvítilo. ,,Pane bože!" Řekla jsem poměrně nahlas. Otočila jsem se znova, a moje srdce snad vynechalo jeden úder. Můj pohled byl upřený na zrcadlo naproti dveřím.

Stál za mnou.

Stál mi přímo za zády.

Díval se na mě s nechutným úsměvem.

Ne tím přátelským úsměvem, ale přesně tím nejvíce odporným úsměvem, který jsem kdy viděla. Nebyl to radostný úsměv, byl to takový... zlý. Jako kdyby se mělo něco stát. Začal se mi zrychlovat tep a začala jsem dýchat rychleji. Opatrně jsem přišla k umyvadlu, a vzala ze šuplíku nůžky. Naštěstí nešel za mnou a stál na místě. Hlídala jsem si ho tak, že jsem pořád koukala na něj do zrcadla. Chytla jsem je ostrým (tím, čím se stříhá) směrem pryč od těla, a otočila se. Najednou nikde nebyl. ,,Co se to se mnou děje?" Zeptám se sama pro sebe nahlas a chci vrátit nůžky zpět do šuplíku pod umyvadlem. Otočím se a vyjeknu strachem. Místo mého odrazu v zrcadle stál tam on s krvavou pusou a se smíchem. Leknutím jsem upustila nůžky a spadly mi přímo na nárt nohy. ,,Aaaah!" Zařvu bolestí. Když se podívám rychle do zrcadla už tam nestál. Z koupelny jsem po jedné noze seběhla dolů a začala volat o pomoc. Takže jsem volala sanitku. Ránu jsem si zavázala utěrkou a nad ránou jsem si ještě pevně utáhla další utěrku, aby krve neteklo do nohy tolik

Na pokoji v nemocnici

Ležím v posteli a koukám z okna na oblohu. Otevřou se dveře a v nich stál Hoseok. ,,Díky bohu že ti nic není." Uleví se mu a rozeběhne se ke mně. Obejme mě a objetí mu taktéž opětuju. Chvíli si jen tak povídáme o škole atd. do té doby, než Hoseok změnil téma. ,,A jak to že se ti to stalo?" Zeptal se celkem ustaraně a hleděl mi do očí, jako kdyby něco chtěl vědět navíc. Moc se mi o tom mluvit nechtělo, protože by si myslel, že jsem nějaká psycho. ,,Já nevím jak to říct. A když ti to řeknu, budeš si myslet že jsem blázen." Začnu mít ještě větší pocit nejistoty a obavu. ,,Řekni to, já ti budu věřit." Pronesl klidným hlasem a chytl mě za ruku, kterou později začal hladit. ,,Fajn.. Fajn. Bude to znít divně, ale to co ti teď budu říkat, opravdu se mi děje a.. jsem z toho hrozně špatná." Začnu se klepat. ,,Od té doby, co jste mě viděli celou od krve v tom domě, i když je to jen jeden den, se mi začali dít divné věci. Jak jsem ti řekla o té věci v tom zrcadle, ale tys ji neviděl, já ji včera večer viděla zase. To jak jsem měla ruce od krve mi nejspíš způsobil on, protože jiné vysvětlení prostě nejde! Ta věc, je nějaký kluk. Včera, mě to tak vylekalo... že mi spadly ty nůžky přímo na nárt nohy." Po téhle větě už jsem nezvládla udržet slzy. Ano. Rozbrečela jsem se před Hoseokem. On, jelikož je to hodný kluk, hned mě objal a začal utěšovat. ,,Hoseoku, řekni něco." ,,A... a co mám na to říct?" Řekne vyděšeně a začne kroutit hlavou. ,,Nestala se ti nějaká nehoda? Nemyslím to teď špatně, ale určitě to tak vyzní, jseš si jistá, že nemáš halucinace?" Zeptá se mě nejistě a začne se pomalu odtahovat. Poznal na mém obličeji vztek. ,,Cože to prosím? Já nemám halucinace!" Prakticky jsem se skoro na něj rozeřvala. Hned jsem si pusu zakryla rukou a omluvila se. ,,Promiň, promiň... Já jsem," ,,Ne já tě chápu. Nemáš to teď jednoduchý." A po jeho větě nastalo trapné ticho. ,,Já už asi půjdu. Nebudu tě nějak rušit, ať odpočíváš v klidu," Postavil se a namířil si to směrem ke dveřím. Ještě se naposledy na mě otočil se smutným výrazem. ,,Tak, asi ahoj-" Řeknu smutně. ,,Pa Boo. Hlavně buď v klidu." Řekl a mírně se pousmál. Zavřel dveře a já byla zase sama. Proč jsem se já kráva na něj rozeřvala!